Vzal jsem ho na oběd na Svatobor, nad Sušicí, kde je starobylá rozhledna s hospůdkou. Keltská historie, druidské energie… Mlha, drobný déšť, 2 nad nulou. Nálada hřejivá. „Máš hlad, máš žízeň, chceš čurat?“, starám se. „Sí, to všechno. Od rána jsem nic nejedl.“ Blížíme se k hospodě a trneme, zda mají otevřeno. Mají! Xolotl je vegan. Na jídelním lístku, není bezmasý pokrm. „Mohli byste pro mého kamaráda udělat něco bez masa?“, žádám servismana. „Jasně, kuchař něco vymyslí.“ Za chvíli přináší voňavé špenátové noky s parmazánem, bazalkou… Tak to máte, za jedna, chlapci, říkám si v duchu… Taky ochotně přinesl sklenici domácího medu, aby si Xolotl mohl osladit zelený čaj.
Vyšli jsme ven. Zavedl jsem jej (vědomí, že někam VEDU šamana, mi přišla groteskní) na skalnatou plošinu, kterou mi jen týden před tím ukázala kamarádka ze Sušice. Místo silného setkání… Místo, odkud se před vámi otevírá prostor a pošumavské město máte jako na dlani. Oblíbený start pro rogalisty… fííííííí… El condor pasa… Velký náčelník radostně hleděl do husté mlhy a cítil prostor. Jednou mi v Újezdci říkal: „I když je nebe samý mrak, slunce tam JE! Můžeš Ho kdykoliv pozdravit…“
Další den dopoledne sedím ve vlaku vstříc nádherné sobotě v České Třebové. Přiznávám, že jsem naposledy cestoval vlakem ještě v socializmu. Nejsem prostě vlakový typ… To jsme s rodinkou vyráželi z Klatov na Špičák lyžovat. Zaolejovanej, špinavej motorák (dodnes funguje, říkají mu tramvaj)… Učil jsem kluky žít ve věčně dobré náladě (čím jsem lehce znervózňoval jejich maminku). Vláček plný lyžařů, samé běžky, samé hůlky, čelenky, ledvinky, svačiny, zamlžené brýle… Hrnuli se do vlaku, jedna podobná rodinka, starostlivý tatík, takový arzenický týpek s bradou a knírkem jak Dalí… vběhli do vlaku na poslední chvíli. „Kluci, tak až budem v DOMAŽLICÍCH“, říkám nahlas, „držte se raději při mně.“ Salvátor naskočil okamžitě: „Cože?! To NEJEDE na Rudu??“ Zmateně se rozhlížel po ostatních cestujících… Až moje paní se na něj soucitně podívala a zakroužila si ukazováčkem u načesané hlavy. Všichni si oddechli u vědomí, že cestují s neodpovědným srandistou. To je moje poslední vzpomínka na vláček…
Tak se rozvaluji v RegioJetu majestátně stojícího na Hlaváči v Praze, samá stevardka, sluší jim to… skoro jak v Emirates… nebo Singapour Air… čekám, až se to rozjede, venku mlíko. Už by to mělo asi
jet (ten slavnej Jet), sleduju po očku hodinky… že by někde na dně duše byla špetka Arsenika alba? A najednou koukám a my JEDEM! A docela už frčíme, LIBEŇ, tady jsem prožil dětství…, pěkně ty baráky ubíhají… Žádný zvuk, sebemenší drcnutí! Nic! Moderní vak se tiše a rychle pohybuje. Tatík holt trochu zaspal dobu… Letuška přede mě pokládá šálek Illy espresa a já vidím slunce, jak svítí na ubíhající kolínské roviny… Vlak mě veze do jiného světa. Žádné pražce, které bouchaj… Good morning! Probuď se, chlapče…
Tomáš Lebenhart