IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
PA190042.JPG
Eva G., moje tajný dvojče, mladší, hezčí, nikoli tedy jendovaječný... dějou se nám synchronní věci...
PA190040.JPG
PA250047.JPG
novýpříspěvek.gif
IMAG2893.jpg
Víš Tome ,já jsem taková pohodářka. Denně si na sebe udělám čas. Je to pro mě základ.Pozoruji lidi jak chvátají a stále slyším já nemám čas.
Každý den je pro mě bohatý mám plno prožitků a zážitků ,které pro mnohé by se mohli zdát malicherností. Vnímám maličkosti a  z těch se raduji a prožívám je jako silný vnitřně překrásný ,hluboký pocit...
Jakož požehnání beru i to kde bydlím na 12m.skále ,která se nám i zřítila...pošlu někdy foto..s výhledem jako ze zámku do obory..... I moje zaměstnání  je darem a mým posláním a komunikace s lidmi. Miluji lidi. Mám svůj život nastavený jako v pohádce a proto se mi denně dějí zázraky ,byt´ maličkosti,které já vnímám jako velké věci.
Cítím je silně a z toho žiji ...raduji se, dopují mě maličkosti a nápady .Pozoruji lidi i ty ,kteří mají téměř vše..myslím hmotné věci barák ,bourák ,pivo v plechu....:-),ale stále nejsou vnitřně ok..Mají vše ,ale zároven nejsou spokojení ....nejsou svobodní ....vztahy habrují, protože trpí svázaností,doma řeší.....no já na to dnes pohlížím jako kraviny.....protože když se spojí člověk sám se sebou a nastaví si nějaké hranice, tak cítím ,že je celistvý a tudíž v pohodě a může se radovat...

Chodila jsem s dětmi ráno do školy a když svítilo sluníčko, stavila jsem se ho ke zvonici (jak je ten okraj foto znáš..).pozdravit. Čerpám a jdu dál jdu ranním Opočnem ,opět nikde nikdo...."Jdu si tady jako hraběnka " říkám si v duchu...asi všechny pracují...
Příjdu domů byla jsem celá v černém,hodně jsem měla ráda černou asi dle mého rodného příjmení....a vykoukne děda pohlédne na mě
 a povídá :"Ty vypadáš jako hraběnka celá v černým ,ta taky tak chodí a takhle rozcuchaná....." myslí Kristynu Colloredo Mansfeld chodili spolu do školy...
Pousměji se ....a říkám si zvláštní.....

A to jsou ty maličkosti ,které se nemusí zdat maličkostmi ,ale já je cítím a prožívám jako pro mě silné.... Bára
 
IMAG2872~2.jpg

"Jděte si za svým a vesmír se zblázní ,aby vám to dodal...."

No připadá mi to nějaké podezřelé.....

Jednoho večera jsem  mrkla co vše se má platit navíc ....a ještě mi v hlavě proběhlo, možná taková kravina ,že mi dochází make-up..
Mnohdy pozoruji jak lidé obětují čas přemýšlením o budoucnosti a většinou pak všechno stejně dopadne úplně jinak než bychom čekali.. Vždycky se vše vyřeší tak jak to má být a mnohdy to příjde úplně z jiné strany....

A opravdu bylo... to by člověk ani nevymyslel.A protože mě život už vycvičil tak, že jsem to prostě odevzdala....

Byl čtvrtek a pravidelně u nás bývají trhy. Vyrazila jsem a potkám paní účetní  "Dobrý den,to jsem ráda ,že vás vidím, kdypak vám mohu přijít zaplatit účetnictví ?"( Chodím jednou za rok k pani účetní a ten den mi kupodivu všichni říkali Barunko.)
"Barunko to mi neplaťte ,zaplatíte mi to až za rok ,při dalším účetnictví" odpoví paní.  "Ale to nejde " vykuluji oči  "Ne opravdu přijďte až za rok"odvětí...

 Rozcházíme se a během chvilinky mi volá pán ,který vozí zboží "Barunko vezu vám 1600 Kč žehlička,kterou jste měla v záruce již nešla opravit." Hm, paráda jásám stejně jsem si už koupila novou...

 Zanedlouho mi  volá babička "Sousedka ti posílá 1000 Kč už jsi ji poslala 3 pytel s oblečením po dětech."
 "Jejda,ale mě by ani ve snu nenapadlo si říct o peníze ,byla jsem ráda ,že jsem se toho zbavila." Máš to tady ,paní to tak cítila, mám ti to předat"....nevěřícně kroutím hlavou... 

Docházím do práce vytahuji ze schránky dopis ještě při cestě ho škubu a čtu : Snížení nájemného o 440Kč ,cóóó nějaký překlep ,všude zdražují ...hmmm tak to se nevidí....supeeer.

Přijedu domů, zachvilku někdo zvoní....Vycházím ven a vítám Pavlínku z Mary Kay,veze mi rtěnku..Platím ji ,ale ona mi vzápětí vrací peníze a povídá "Baru,já bych potřebovala ostříhat ty naše dva kluky a potřebuji  ještě 2 gely" Tak mi zase ty peníze vrátila a předplatila mi stříhání..

Večer jsem šla  ke kamarádce Táně domů ji udělat melírky.Když měla vlásky  hotové povídá mi "Barunko tady máš ode mě jako dárek make-up" "Kříčím děkujůůů":-) neuvěřitelné právě mi došel....

Ráno vstávám a nanáším nově darovaný make-up a vzhlížím se v zrcadle,malinko se šklebím...okukuju se,no je dost světlý, krčím nos...Neuběhla ani minutka,někdo zvoní ,běžím po schodech dolů a venku stojí paní Richterová "Dobrý den Barunko,nesu vám nový katalog Oriflame a tady mě přišel jako dárek make-up, je sice takový dost tmavý, ale já jsem si říkala ,vy jste taková snědá .Vyzkoušejte ho a kdyby vám nevyhovoval tak ho vyhoďte..."no a tak jsem si na ten světlý podklad dala ten tmavý a ono se to takřka sjednotilo na neutrál.Dokonálá souhra...

No a i takto vám může spadnout doslova 6000 Kč z nebe .....a NEJEDEN make-up.....:-)
Nevyhovuje vám tento odstín ?? Ahááá, tak zařídíme jiný....

Stačí jen s pokorou věřít ,odevzdat to a ....ono to vždycky nějak dopadne.....
Radujme se;-) ze stálým úsměvem na tváři...
pa pá Bára
 
novýpříspěvek.gif
Dobrý den pane doktore,  poslední dobou  často uvařím něco zdravého a někdy to vyfotím. Občas to dám na Facebook, ale tam žádné ohlasy nenacházím, jo kdyby tam byly klobásky, tak možná jo. A tak jsem si říkala, že to pošlu na vaše stránky, no do návštěvní knihy zatím nikdo žádné fotky neposlal, tak mě napadl jen mail.  Já myslím, že pan Sedláček si s tím už poradí. Dneska jsem dělala jídlo z krup, tzv. krupoto s hlívou ústřičnou no a na bylinkové zahrádce mě stále roste a kvete lichořeřišnice, tak jsem tam přidala i ji a ozdobila jejím květem.
Čirou náhodou dneska peču medovník, protože konečně jsem sehnala vlašské ořechy, ale fotky jsou loňské, ten bude hotový až zítra. Kdyby jste nebydlel tak daleko, mohl jste se naň stavit, ale my bydlíme na opačném konci republiky, u slovenských hranic.
Asi se mě nepodaří popsat ty obrázky, ale ty pagáčky jsou kváskové, i chleba peču jen takový.
Mějte se krásně, jsem na vašich stránkách denně, takže si k vám vždycky tzv. odskočím na návštěvu a mrknu, co je nového.
S pozdravem  Jiřina Šmahajová
medovník 003.jpg
obědy 001.jpg
obědy 007.jpg
obědy 009 (2).jpg
obědy 011.jpg
novýpříspěvek.gif
Letos na Šumavě
Na sklonku prázdnin strávila jsem s rodinou týden na Srní, na Šumavě - divoké i mírumilovné, vášnivé irozvážné, nevšední a překrásné…
Poprvé v životě jsemspatřila na vlastní oko, Vraní oko čtyřlisté. A kdyby jen jedno, hned několikjich lemovalo cestu, kterou se naše kroky ubíraly čtvrtý den. To Vraní okohraje hlavní roli, ale nepředbíhejme….
Jelikož počasí přálo, vydávali jsme se denně do různých končin, z kopce i do kopce – na Šumavě jak jinak. První dva dny jsem si naložila - ano naložila jsem si batoh na záda s cca5 kg zátěží a výsledek se dostavil! Cosi se mi zablokovalo pod pravou lopatkou a ztuhla mi krční páteř. Nic příjemného. Odložila jsem závaží na manželova záda a po zbytek pobytu se pokoušela různými technikami s větším či menším úspěchem tyto nepříjemnosti odstranit. Po dvou dnech se objevilo probouzení v noci, zdaleka nejhorší to bylo k ránu, zahazovala jsem polštář, potřebovala ležet úplně rovně, těžko jsem nacházela pozici, ve které by to nebolelo a ráno se přidala nevolnost s bolestí hlavy takového migrenózního
P8210210.JPG
charakteru a oči jako by nebyly moje. Když na mě děti třeba házely míček, musela jsem uhýbat. Objevoval se takový nepříjemný pocit, jako by mi někdo tahal za oči směrem dozadu. Byla jsem v takovém „mezistavu“ kdy jsem si nebyl jistá, zda se mám nasnídat nebo poblejt. A ten den jsme se střetli s Vraním okem. Tak se mi líbilo, úplně magicky mě přitahovalo, udělala jsem pár fotografií, pohleď v příloze. A jak jsem tak na něj s láskou hleděla, vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi četla cosi o tom, když se někde usadíš, třeba se někam přestěhuješ, ale i na pár dní přesuneš, je dobré pozorovat v tom prostředí rostliny – byliny, protože se tam zpravidla vyskytují ty, které zrovna potřebuješ na svůj eventuální „neduh“. „Musím se podívat, na cose používá homeopatická Paris quadrifolia“, blesklo mi hlavou.
Inu jaké bylo překvapení, teda vlastně spíš asi ani nebylo, co jsem sedočetla. Tobě nemusím popisovat, jistě dobře znáš. Ta kytička mi vlezla do cesty a skoro mi říkala – vezmi mě s sebou, vylouhuj, nařeď, bude tilépe………
I ty o této bylince cosi píšeš na svém webu, máš tam v článku o migrénách, cituji: „…. Opět i zde je základní příčina v psychice. Takoví lidé mají na svých ramenou"naloženo" více než jsou schopni unést ….“  A ejhle, jeto přesně tak!  Já na žádné migrény netrpím, ale naložila jsem si skutečně fyzicky víc, než jsem byla schopná momentálně unést a tak jsem se dostala přesně do toho stavu.
 
Vesmír je překrásný. A má nás tuze moc rád. Tak moc se nám snaží pomáhat a my si toho tak málo všímáme a málo si ceníme. Zaslepeni pocitem jakési své jedinečnosti.
Když píšu o jedinečnosti, vybavuje se mi krásná věta z Ježíšova původního učení, kterou zakončím své povídání:
„Jestli chceš být jako já, věda, že jsme všichni jedním, pomůžu ti, jestli chceš být jiným než já, počkám, až si to rozmyslíš – a ty si to rozmyslíš.“
S láskou a úctou ke všemu co nás obklopuje,
E.
 
novýpříspěvek.gif
Doma jako na dovolené..:-)

Od března bydlíme s přítelem v bytě v Plzni na Borech. Je tu určitý paradox, ač jsme blízko centra, tak je tu celkem klid a z obou stran příroda. Dalo by se to nazvat něco jako: Oáza klidu v blízkosti centra:-) Z jedné strany pěší zóna lemovaná nádhernými lípami a z druhé strany také nějaké stormky, keře a trávník. Z té strany, kde jsou lípy máme malý balkonek, na který se tak akorát vejdu se židlí. Ráda tam sedávám, někdy se tam odpoledne sluním (slunce vpředu i v zádech - v zádech mám polštářek ve tvaru sluníčka). Někdy tam sedávám třeba i jentak večer (za svitu lamp je to také okouzlující scednérie a svěží vzdoušek k tomu). Někdy si na balkonk u čtu, někdy tam něco pojídám, někdy jentak pozoruji okolí. Na té vydlážděné cestičce chodí často lidi na procházky se psy, tak je tu každý den docela velká hezká psí módní přehlídka. Také tu jezdí lidi dost na kole a občas tu někdo projede na skatu nebo na koloběžce.Také tu heky zpívají ptáčkové a ráda pozoruji jejich úchvatné lety, třeba i střemhlav dolů ze střechy. Jak tak sedívám na tom balkonku, tak si vyslechnu různé útržky hovorů, někdy smuté, jindy veselé. Někdy tu lidi různě napomínají děti nebo psy. Už víckrát jsem měla chuť někomu něco říct, ale pak sem si řekla, že bude lepší, když zůstanu tichým pozorovatelem. Např. babička napomínala vnoučka, kter ý šel se zájmem travičkou místo dlážděnou cestičkou a hned sem si řikala, jak narušuje jeho zvýdavost. Nebo jindy zas třeba jistá slečna vyčetla psovi, že za to může, že jí něco upadlo a nemůže to najít. Dějí se tu různé věci.To jsem takle jeden večer, když se stmívalo seděla na balkonku a byla jsem začtená do knihy. No, ale v okamžiku, kdy jsem začla poslouchat vietnamce, jak s velkou svojí péčí poučuje vietnamku, jak má jedzdit na kole, tak sem zaklapla knihu a se zájmem jsem pozorovala to divadýlko. On nejdříve přidržoval kolo ze strany a poté se nad ní naklonil a jakoby jejíma ručkama ovládal řidítka se slovy: takto. A ona už toho měla dost a dotčeně na něj: já sama, já sama. No a já si musela zacpat pusu dlaní, abych se nerozesm ála nahlas. No a pochvíli, to kolo raději vedla. Jindy jsem zas obědvala a měla pootevřeno na balkonek, když slyším, jak jedem mladší klučina říká: Když já když du k tomu doktorovi, tak on mi vždycky něco najde. Řekl to takovým tónem, že jsem opět pukala smíchy s dlaní na puse. Na tomto balkonku jsem spíše já pozorovatel než-li pozorovaná, kolikrát jsou lidé zaujati sami sebou, že si mě sotva všimnou. Ale někdy také se zájmem někdo na mě mrkne, jak si tam tak lebedím. Např. když sem byla zas jednou začtená do knihy, tak se mi nečekaně 1 klučina zeptal: co čteš? A já na to: knihu. A on: jakou? A já na to: Putování po 14 životech. No a očividně ho ten titul asi zaskočil, tak raději šel dále. No jak už jsem psala, sluníčko n a balkonek svítí až někdy odpoledne, ale do kuchyně svítí už ráno. Tak jsem chvilku bloumala nad tím, že je škoda, že před kuchyní není také balkonek. Tak jsem si to vymyslela jinak. Balkonek tam sice není, ale hned za kuchyňským oknem je takový širší parapet, tak mi napadlo, že bych si tam mohla vlést. Chvíli jsem otálela a říkala si, snad tě to zdivo unese a nepropadneš se. Ale neuplynula dlouhá doba a jala jsem se toho vyzkoušet si tam sednout a s nadšením jsem zjistila, že mých skoro 60 Kg je ok. Když je ráno nebo dopoledne sluníčko, tak tam ráda snídávám. Některé pohoštění mám na talířku na sobě, ostatní mám na vnitřním parapetu včetně pití (viz.foto pod článk em). Asi hned 1. den, co jsem si tam poprvé sedla sem prožila hezký oční kontakt s takovou strakatou kočičkou a tak jí spontáně povídám: Ahoj kočičko, já jsem taky kočička a ona na mě tak hezky upřeně koukala (když už jsme u tich intenzivních pohledů, tak jsem si zažila krásný zážitek v plzeňské Zoo, když sme si koukali cca z pěticentimetrové vzdálenosti s pandou červenou upřeně z očí do očí, sklo jako by v tu chvíli mezi námi zmizlo, to byl fakt hodně posvátný okamžik..). Později jsem zjistila, že patří jednim lidem, ale pohladit se zatím ode mě nenechala. Kočičky mi tu tak trošku chybí, není jich tu mnoho, ale zas je tu hodně pejsků, jak už jsem psala. Reakce lidí při pohledu, jak si tam tak lebedím jsou různé. Např. si vzpomín& aacute;m na dva pány, kteří mě s nadšením zdravili, když šli kolem. Nebo zas na jiného pána, který se mi ptal: To se nebojíte, že se vám zamotá hlava a spadnete? A já mu na to s úsměvem odpovídám: Tak toho se vůbec nebojím, já se bojím jiných věci (např. se bojím další práce na plný úvazek, ale to už jsem pánovi neříkala). Také si vzpomínám na jistou paní, která venčila pejska a když byl pod oknem, tak sem ho pozdravila: ahoj fešáku. Pak ho došla panička a zvedla hlavu a neschopná jakéhokoli slova na mě upřela takový řekněme dosti udivený pohled. V první chvíli jsem jí chtěla pozdracit, ale pak sem jen koukala pod slunečními brýlemi, jak na mě kouk&aacu te;. Jindy zas vyjížděla paní s autem a vzadu sedělo děcko, které mě zvídavě pozorovalo. Tak sem si říkala, že snad nebude maminku přemlouvat, aby si také mohlo sednout na parapet (děcko by to asi nedalo a možná vylítlo oknem ven, ale já to mám v 1. patře fakt pod kontrlou). Sousedovo dcerka, zas podotkla: paní se opaluje? A já jí na to přitakla. Jednu fajn sousedku (paní důchodkyni, která bydlí o patro výše) kolikrát pozdravím i z toho parapetu a chvíli si tak povídáme (teda nejen, když jsem na tom parapetu). Také s nadšením pozoruji jistého pana důchodce, který často venčí své dva krásné basety a jezdí nakupovat na kole a třeba i natíral lavičku a sekal trávu. Prostě takový aktivní důchodce. Když jsem ho potkala před Kauflandem, tak jsem komentovala jeho jízdu na kole a on na to, že na tom kole méně namáhá kolení klouby, že je to tak lepší, že když de, tak ho více bolí. Také jsem někdy lehávala na lehátku na trávníčku před bytovkou, ale když sem ho tam přes noc zapomněla, tak mi ho někdo ukrad. Ale zas jsem se díky tomu seznámila s dvěma paníma, co vysedávly na lavičce, když sem se jich zeptala jestli neviděly to lehátko. Tak sem si vzala rozbyté lehátko od našich, že si ho zašiju saturnou a tak sem začla zašívat, ale zatím je to v procesu....Také jsem třeba zapisovala na lavičce před bytovkou karty, které brigádně někdy vypisuji, ale když jsem v 1. patře na balkonku nebo na parapetu, tak mám lepší pocit z toho, že m&aa cute;m větší přehled o okolí než okolí o mě. S nadšením tu pozoruji veškeré dění kolem a kolikát fakt na tom parapetu nebo na tom balkonku hezky vypnu hlavu a užívám si tu moc přítomného okamžiku, tu pohodičku, fakt jako na dovolené..:-)  Teda někdy tu také vyslechnu nějaké hysterické scény z okolních baráků nebo mi probudí, ráno sekání sekačky, když máme pootevřené okno a když chci ještě spát, ale to je zanedbatelné. No a někdy moji idilku také naruší myšlenka na to, že nemáme moc peněz, že jeden přítelovo plat a mé občasné brigádky nejsou dostačující (no prostě už sem si prožila během skoro 6 let hledání více nepříjemných p racovních zkušeností, tak věřím, že už si snad brzy najdu něco, co mi bude asoň na 80 % bavit...). Jinak možná by se někomu moho zdáti divné, že tu nepíši moc o přítelovi, ale pojala jsem to tak, jak to tu vnímám já. S přítelem máme samozřejmně  své společné zájmy a aktivity. Například tu máme našeho společného kamaráda, zakrslého králíčka Bárniho. Který tu má docela svobodu, jen na noc je zavřený v kleci a do ložnice ho nepouštíme, ale někdy tam proklouzne. A někdy taky sice trošku zlobí, např. nám něco okouše, třeba nohu od stolku, chudinku kytičku.... Tak ho občas člověk něžně napomene a snaží se mu vysvětlit, že třeba ten bílý kabel kousat může (od nezapojen&eac ute; kabelovky), ale ten černý od Pc, že tem by mu mohl ublížit. No, tohle asi zrovna pochopil, protože ten býlý opakovaně kousal, ten černý ne. Také rád kouše papír do tiskárny, ten poslední má okousaný jako umělecké dílo, jak by to byla mapa nějakého kontinentu. No máme už Bárníčka  skoro 7 let, jako brzy bude našemu vztahu, ale až tady se má fakt královsky. Někdo by si mohl říci, že králíček není moc inteligentní zvířátko, ale opak je pravdou. Já ho vnímám jako dost inteligentní zvířátko. Např. mám v ložnici pod postelí rozmalovaný abstraktní obraz, který se odhodlávám už nějakou domu dokončit - spíše transformovat, protože se mi zaítm moc nelíbí. No a Bárni nejen, že mi už víckrát okousal bílý roh čtvrtky, ale také zadupal a zasyčel (to není přesné slovo) nejdříve na té barevné části a poté na té, kde je zatím bílá čtvrtka, jako by chtěl řici: Domaluj to. No a já jsem pak Bárnimu říkala, že to domaluju. Ale zatím se mi do toho nějak nechce, tak ještě nepřišel ten správý čas. A Bárníčkovi někdy ráda něco zpívám nebo mu něco hezkého povídám, hladím ho na jeho sametové srsti, dávám mu pusinku na 6.čakru. Prostě je to takové naše chlupaté děťátko, kterého máme s přítelem moc rádi a jsme jeho kamarádi. Také se tu v blízkém okolí ; dějí něky i fakt dost nevšení věci. To jdu třeba takle jednou něco koupit do kousek vzdáleného krámku, když mě cestou osloví asi tak 7letý klučina, který jede na kole: Dobrý den paní, můžu vás poprosit o 6 Kč (říkal, že mu akorát tich 6 Kč na něco chybí). Já mu na to odvětila: že mám akorát tolik, kolik potřebuju na nákup. A on na to: to byla sranda. A já na to: sranda musí být. Když jsem pak platila, tak mi pokladní říká, že si všimla, jak se mnou ten klučina mluvil a ptala se mi, co po mě chtěl. Tak sem jí řekla, že 6 Kč. A ona mi pak sdělila, že se tu ptá více lidí a že si přijde na slušné peníze a chodí si tam pak na nákupy. Tak sem si tak říkala, že takle mladý kluk po mě pen&iacu te;ze ještě nechtěl. No byl milý a vynalézavý a docela se mu jeho loudění dařilo. No a cestou nazpět jsem potkala tu fajn sousedku, tak sme se nachvilku dali do řeči a za okamžik, jsme viděly něco, co jsme ještě neviděly. V kontejneru na elektroniku lovil mladý klučina (odhadem 20tiletý) tím stylem, že se v něm začal přehrabovat až byl celý v tom kontejneru a jen nohy mu koukaly ven. A vedle něj se pak objevili 2 policajti, kteří mu pomohli ven a ten 1 policajt mu pak povídá: ty seš debil viď. Poté, to tam s ním začli sepisovat. Tak jsem tak trošku zalitovala, že jsem s sebou v tu chvíli neměla tel. Kdybych ho měla, tak sem si ty nohy čumějící z kontejneru vycvakla. Tak to mám nezapomenutelně vycvaknuté ve své hlavě. Poté, co jsem se vrátila dom jsem to hned vyprávěl a přitelovi a říkám mu něco v tom smylslu, že kdybych neměla co do huby, tak bych rači jedla třeba trávu než se hrabat v kontejneru se starou už asi téměř neprodejnou elektronikou.

Nazávěr se s vámi podělím o o jeden takový zážitek z jedné brigádky (to jsem byla asi 3 dny spoluvedoucí na jednom malém dětském táboře). To jsme se takle vraceli s dětmi ze Zoo a jeli sme zrovna tramvají, kdyýž se mi jedna holčička zeptala: Co je nejcenější? Přiznám se, že jsem v tu chvíli takový dotaz opravdu nečekala, tak jsem byla tak trochu zaskočena. A řekla jsem jí něco v tom smyslu: Když ti něco fakt hodně překvapí ve chvíli, kdy to fakt nečekáš. Což jsem taky neřekla úplně mimo, ale je fakt, že jsem mohla odpovědět trefněji, třeba: Láska. Co byste na tento dotaz, kdo odpověděl..?

Šárka B.
 
1.JPG
2.JPG
3.JPG
Fotografie0794.jpg
novýpříspěvek.gif
Malá holčička
Při mé práci pokojské se mi líbí jedna věc - člověk se pořád setkává s lidmi...pokud má někdo rád kontakt s lidmi jako já /zajímavé, jsem narozena ve znamení Kozoroha a správně bych měla být spíše uzavřený člověk/ při této práci se mu ho dostane nadbytek...baví mě uklízet pokoje a pozorovat, jak lidé bydlí, co mají za věci, jaké čtou knihy...kolikrát se zastavím u nočního stolku a nahlédnu do knížky, která tam je položená...naposledy mi zaujala kniha Jmenuji se červená...zatím se mi ji ale nepodařilo sehnat.
V jednom pokoji byla ubytovaná mladá paní s dcerkou a maminkou....zaťukala jsem na jejich pokoj s tím, zda chtějí uklidit nebo to nechat na dobu, až budou venku...bavily jsme se s mladou paní mezi dveřmi, když najednou se kolem ní prosmýkla malá holčička s těma nejkrásnějšíma šedo-modrýma očima, jaké jsem kdy viděla...a zadívala se zvědavě na mě. Posadila jsem se na bobek, abych se dostala na úroveň jejích očí a ona se na mě usmála a spontánně mě objala okolo krku...a začala mě hladit po vlasech. Mám delší černé vlasy, které nosím v práci sepnuté gumičkou, aby mi nepřekážely. Ptala jsem se jí - jak se jmenuješ? A ona řekla - Markétka...a zadívala se mi přímo do očí. Z toho pohledu jsem měla úplně husí kůži...než jsem stihla něco říct, pohladila mne po vlasech a povídá - jsi moc hezká a máš krásné vlasy...ale proč je nenosíš takhle? a ukázala na svoje vlásky, které měla rozpuštěné a sahaly jí téměř do půli zad... jako ve snu jsem stáhla gumičku z vlasů a nechala je volně padnout na ramena...usmála se na mě a začala mě po nich hladit...byl to obrovský příval pozitivní energie...a ty máš zase krásné oči, řekla jsem jí - takovou barvu jsem ještě nikdy u nikoho neviděla...
Náš rozhovor pozorovala maminka s babičkou, která mezitím vyšla z pokoje a obě nedůvěřivě kroutily hlavou s tím, jak je to zvláštní, Markétka prý je v kontaktu s lidmi velmi obezřelá...
Celý den jsem na ni pořád musela myslet, mám ráda děti a ráda s nimi komunikuji ale tohle bylo něco jiného...s ilnějšího....pořád vidím ten pohled šedomodrých očí, které už toho hodně zažily...přestože Markétce bylo teprve 5 let...
Známe se spolu z minulého života? Bylo to jako setkání s člověkem, se kterým jste se hodně dlouho neviděli...a ze kterého máte radost, když vidíte, že onen člověk se má dobře a je šťastný...bylo to jako vrátit se domů...aniž byste si do té doby uvědomili, že jste zabloudili...
Děkuji, Markétko...

 Gaby

 
novýpříspěvek.gif
I takové voňavé obrázky občas přicházejí za můj mail... 
Jehněčí kýta na česneku, tymiánu a rozmarýnu 
image (1).jpg
image.jpg
novýpříspěvek.gif
Praha
Na sklonku listopadu, jsem strávila 2 dny v naší stověžaté mater urbium – Praze. Nedělá mi dobře shopping, nedělá mi dobře konzum, velká koncentrace lidí, neustálý šum a hukot, nicméně, Praha je svým způsobem, mému srdci blízká, strávila jsem tu několik let a tak, je-li příležitost a teď se díky dvoudennímu semináři vyskytla, projeví se u mě jistá dávka masochizmu a jdu do toho. Myslíc si, že spojím (ne)příjemné s užitečným a objevím nějaké drobné překvapení pro svého muže pod stromeček, vstoupila jsem do obchodního domu Kotva. Vyvedena z míry množstvím blikajících světýlek, neschopna se koncentrovat na jakékoli zboží, opustila jsem spěšně tento prostor a optimisticky se vrhla do protějšího Palladia. Hned za dveřmi mě omráčila kakofonie zvuků, pestrobarevných, zářících vodopádů a světelných lián, vinoucích se jako hroznýši okolo všech zábradlí a sloupoví. Jako v tranzu uchýlila jsem se prakticky bez přemýšlení do kavárny v posledním patře a objednala si dvě deci bílého. Poslouchajíc celkem příjemné, nepříliš hlasité melodie linoucí se z reproduktorů, pozorovala jsem se zájmem množství jedinců mého druhu, které mě obklopovalo. Milenecký pár, on středního věku oblečený v trendy hadrech a mladinká anorektička v jeho náručí. Držel ji jednou rukou okolo ramen, druhou ruku na jejím koleni, dobrou půlhodinu, ji soustavně krouživými pohyby prstů „šolichal“ na stejném místě jejího vyzáblého těla. Až jsem se skoro místo ní začala ošívat. U jiného stolku starší (zřejmě) manželé, obézní madam, před sebou obří horkou čokoládu – asi půl litru, s hurónským cinkáním, snažila se vmíchat do čokoládového obsahu monumentální kopec šlehačky. A pak ti dva manažírci – paráda! S lesklými kufírky a mobily většími než jejich dlaně, do nichž hovořili víc než jeden na druhého. A! Pozor! Milenecký pár odešel a na jejich místo se posadil další, dva mladí lidé a ejhle, hned se také líbají – já nevím, no, potřebuji na tyhle věci trochu více intimity – ale tenhle gaučík je zřejmě líbací…. Objednávám si druhou dvojku a přemýšlím co podniknu. Toužím po klidu, přírodě, přirozenosti. Ano, hlavně ta přirozenost mi tu v tom srdci velkoměsta schází, všichni mi připadají nějací, kožení, strojení……. mezitím se mladinká dívka po svém objektu touhy na gaučíku už vyloženě, pro mě nepřijatelně, „vine“ – zjišťuji, že mluví anglicky, tak proto jim je všechno jedno, cítí se tu takoví anonymní … asi.

Nemám již více energie na setrvání v tomto prostředí. Platím a ubírám se k východu, prodírajíc se zástupy různých tváří, jež spojuje jedno – žádná jiskra v oku. Připadají mi jako roboti - roboti naprogramovaní reklamou. Co tu sakra všichni hledají? Co myslí, že v těch všech věcech asi najdou?

Optimisticky si myslím, že jsou možná jen jednou do roka masochisti jako já J…..

 

Nenaprogramovatelná Evelýna

novýpříspěvek.gif
Bonne journée!

Tak mi nedalo abych Vám neposlala kousek azurovýho pobřeží, kde jsem trávila poslední týden. Nebylo to tam ještě přecpaný turistama, i když to by mi bylo asi taky fuk, spíš bych pak nemohla nasávat tu atmošku jako houba, páč bych čučela abych někomu neskočila na záda a nebo někdo nezašlápl třeba mě. Určitě jste tam byl, tak víte jak malebný to tam je, všude přítomná levandule tomu dává to správný kouzlo. Ty rozkošný prťavý uličky v provence mě nutily přivírat oči a přestávat dejchat. Čisto, všude přímo snový obchůdky, žádný super a hyper markety. "Chceš rajče, cuketu, rybu?"..jasně, tak si skoč na trh. Všechno voňavý, čerstvý, nikde si vás nikdo nevším&aacu te;, nevočumuje jestli máš tohle nebo tamto (krom Monaca, tam se ta přehlídka ega dohání, nechutně bohatý lidi co si užívají slávu před casinem když přijedou svym nadupanym autem a dají ho pikolíkovi ať ho zaparkuje a div mu za sebe přes rameno nehodí 10 eurovku jak socce, hah, ale i to byla podívaná, bavilo mě sledovat i lidi kolem co se toho účasili-možná víc než ty boháče- některý byli pohoršený a znechuceně kejvali hlavou, jiný pobíhali kolem a fotili jak sběsilý, nicméně nemohla sem si pomoct, oba tuty protipóly by chtěli aby si jich někdo z těch zazobanců všiml, jen ty co pohoršeně přihlíželi to nechtěli dát tak znát :-)) Takže sem byla jako alenka v říši divů s věčně přiťouhlym úsměvem na rtech, kter ej mě za celej ten tejden snad neopustil, páč všechno kolem mě bylo jakoby milý, krásný, nový-takže prostě něco pro zvědavou suzán :-))
Moc sem teda nepochopila teorii našich spoluúčastníků který horlivě nakupovali pro svý příbuzný a pak sami večer seděli na balkóně a ukrajovali si lovečák a dojídali řízky nadělaný z domova. Moje teorie je úplně opačná, přivezu něco malýho, ale já si odvezu kus něčeho obrovskýho, protože ochutnam jejich jídlo, poznam trochu jak tam žijou a podívam se všude kam budu moct. Nevim no, né že bych se tim nějak zaobírala, spíš sem se zvědavě sama sebe ptala "proč" o velký dary co přiveze babi nebo mami s tetkou z dovčy přece nejde nebo? :))

Všechno tam vonělo provensálskym kořením, kafem a levandulí a vždycky když sem přiběhla někam k útesu nebo ke zdi co nabídla vyhlídku někam daleko se mi chtělo radostí zakřičet, možná to příště udělam, snad mě nikam neodvezou, chacháá do blázince se dneska dostanete rychle :))

Přeju líbezný pondělí a posílám kus tý krásy, ať Vás v práci moc neserou a když jo, tak zavřete oči a nadechněte se, ucítíte levanduli...nekecam, fakt ;-)

S láskou,

Z.
 
1548191_890270340989125_4649054583427395852_o.jpg
10151980_890269944322498_2499495744513750570_n.jpg
10269545_890269327655893_852874077117192792_n.jpg
10428413_890269870989172_718863990261763376_o.jpg
1
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one