IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG

. Děti mi nasbíraly a odšťavily bezinky, daly do pet lahve a já po dvou dnech s nadějí, že vyrobím zdravý bezinkový likér lahev otevřela. Takový výbuch jsem nikdy nezažila. Začalo to kvasit i v chladu, což mě bohužel nenapadlo, příště budu chytřejší. Nejlíp umýt to šlo z uší, očí a vlasů ostatní nic moc :-)

Mějte se hezky.

M. Machová

14456834_1590743464561934_245048106_o.jpg
14466449_1590743454561935_1976391895_o.jpg
14489795_1590743471228600_1232007086_o.jpg
Zvířátková
Obrázek 2.jpg
Nakupování

Na větší nákupy jezdíme s manželem vždy společně a užíváme si to. Při výběru pokladny nehraje roli délka fronty, ale charizma pokladní. Výběr nechávám na manželovi. Ten pak jiskrně vykládá nákup na pás před slečnu, která mu imponuje. S oblibou při tom žertovně komunikuje. Třeba: „Slečno, všechny zdravé potraviny jsou pro mě a ty prasárny si tam naházela manželka!“. A já s ním to divadlo ráda hraju … no a poťouchle mu to vrátím hned při placení. Nakládáme zboží do košíku, jelikož jsem blíže terminálu, řekne manžel: „Luci, prosím, zaplatíš to?“ … to je nahrávka, na kterou čekám a přísně odpovím: „NE – vždy když chceš, abych to zaplatila, tak z Tebe ty peníze doma nikdy nedostanu!“ Manžel: „Prosím, já Ti to fakt tentokrát vrátím“ … takhle my si zpestřujeme všední povinnosti. Účet máme společný, tak je jedno, kdo z nás zaplatí. Toto naše počínání pokladní beze slova opařeně sleduje a lituje jednoho z nás.

Včera se to však zvrhlo. Pořizovali jsme nový rošt do manželské postele v JYSKu. Při placení povídá manžel, zcela vážně, pokladní: „Je možné rošt reklamovat, kdyby pod manželkou prasknul?“ (vážím o 30 kg míň než manžel) Prodavačka na něj nechápavě vykulila oči a on dodal: „Víte, ona je manželka hrozně divoká.“ Slečna za pokladnou okamžitě pochopila a s velkou dávkou empatie se rozhodla náš dotaz řešit. Byla mladičká, neznalá reklamačního řádu a proto si na pomoc zavolala starší kolegyni, které intimně sdělila manželovu obavu. Ani přivolaná paní si nebyla úplně jistá, zda bude moci, mnou prolomený rošt, přijmout jako reklamaci a tak společně začaly listovat v jakési brožuře. V tu chvíli jsem již nevydržela hrát to divadlo s kamennou tváří, vytrhla jsem manželovi klíče od auta a utekla uložit zakoupené do zavazadlového prostoru. Venku jsem se nahlas rozesmála a nechala ho, ať si to vychutná až do konce : ))

Lucy

PS: Až rošt prolomím, můžeme ho vrátit : ))

Dva kroky od vrcholu

 

Někdy během studia na vysoké škole jsem propadla kouzlu hor a velehor.Fascinovaly mě příběhy horolezců,kteří zdolávali osmitisícovky,mnohdy tragické osudy mne dojímaly a toužila jsem také zažít někdy ten nádherný pocit, když člověk po prožitých útrapách je odměněn tím, že stojí až nahoře....Což bylo dosti nereálné vzhledem k tomu, že jsem prostě nebyla sportovec tělem...(možná tak duší).

Fandila jsem Messnerovi,ale také Dině Štěrbové,Rakoncajovi,Mirovi Šmídovi a dalším ....

Bylo to asi díky mé kozoroží povaze,která toužila překonávat překážky a dosahovat vysněných cílů.A tak jsem já,která před pár lety s těžkou hepatitidou sotva chodila od únavy, začla jezdit do Tater.Do Vysokých taky, ale zamilovala jsem si Roháče.Nebylo tam tolik turistů,krásná divoká příroda,kde jste třeba čtyři hodiny na tůře nepotkali ani človíčka.... Zotavovna Spojár v Žiarské dolině se stávala každoročně mojí "základnou".

 

Na svoji první dvoutisícovku Ostrý Roháč jsem vylezla s partou turistů odněkud z Čech,byl mezi nimi jeden po infarktu, takže tempo nebylo tolik vražedné.Vedl nás člen horské služby Luboš,který na Spojáru pracoval.Teda kousla jsem si,to je fakt,ale ta euforie na vrcholu se nedá popsat....

Pak jsem začla chodit sama.Zapsala jsem se ráno do knihy,Lubošovi nahlásila kam mám namířeno a vyrazila.Moc jsem chtěla zdolat i Baranec,kopec který na to nevypadá,ale Luboš povedal že "je hovadský"....Až později jsem pochopila jak to myslel.

Teda nejvýš jsem se dostala na Kriváň,ale Baranec je Baranec a poprvé mi nedal šanci.....Vyrazila jsem toho dne brzo po snídani,protože mě čekalo cca 10 hodin pochodu.Nebe bylo bez mráčku,byl konec června a počasí slibovalo pěkný den.S Lubošem jsem byla domluvená, že když se do pěti nevrátím, vypraví se za mnou.To bylo ještě před érou mobilních telefonů,takže spojení v případě potřeby veškeré žádné.Zvolila jsem náročnější cestu,čtyřhodinové strmé stoupání,pak ale odpočinková hřebenovka a zpět už "jen" dolů přes Žiarské sedlo.Když jsem se konečně dostala nahoru ,tak se najednou zatáhlo,přivalila se mlha že bylo  vidět tak na 100 metrů.Někde v dálce přede mn ou se ztrácel vrchol.Najednou jsem si uvědomila, že příroda je silnější než já a že nemám riskovat.S těžkým srdcem jsem se otočila a šla zpátky.

Při příchodu ke Spojáru jsem se otočila,moje hora snů se skvěla zalitá slunečním světlem bez jediného mráčku,jakoby se mi zdálky posmívala.Normálně mi vytryskly slzičky.....

Slíbila jsem si že za rok....ale to je tak dlouhá doba,já se nedočkám...V zimě se mi natolik zhoršily jaterní testy,že místo každoročních dvou týdnů na kapačkách jsem strávila na interně celý dlouhý měsíc.Kromě návštěv rodiny a známých mě drželo i pomyšlení na to že se musím dát dohromady,abych mohla zase šplhat po horách a každý den jsem před usnutím viděla v duchu svůj vytoužený Baranec.Kromě kapaček jsem se měla léčit klidovým režimem.Ale odpoledne,když už byli doktoři pryč, jsem se vždy teple oblékla (byl únor) a chodila po nemocničním parku v rámci tréninku....

Po dlouhém ležení jsem byla stejně slabá jak moucha,ale za pár měsíců už mě odvážel noční rychlík směr Liptovský Mikuláš.

Tentokrát to musí vyjít....A taky že jo. Stejná trasa,stejné slunečné počasí,ale vydrželo tentokrát až nahoru.Pak jsem seděla na samotném vrcholku hory,a snažila se vtisknout do paměti tu nádheru.Všude okolo ještě zbytky jarního sněhu,při sestupu jsem pozorovala na pár metrů rodinku zvědavých svištů,na protějším kopci kamzíci.....Moje klouby dostaly pěknou perdu a dva dny jsem skoro nechodila,ale ten nesdělitelný,nádherný zážitek stál zato.....

 

P.S. Titulek jsem si dovolila vypůjčit z názvu knihy Mirka Šmída.......neboť je naprosto výstižný

 

Pavla

Borůvka

„Tak tohle léto se mi opravdu jen zdá“! Uhnízdilo se Agátě v její mysli. Když si totiž přejete prožít celé léto bez práce a jen se tak trošku flákat, to ještě neznamená, že je to nesplnitelný sen. V zápalu celoroční práce v obchodě a šití kostýmů a spousty domácí práce v noci a přípravy zboží do prodejních regálů Agátu za posledních 16 let natolik vyčerpalo , že se to podepsalo na jejím zdraví. Vyšťavená bez nálady a v apatii chmurných myšlenek se už sama nedokázala rozhodnout , jak svůj pracovní život povede dál.Věřila ,že co nedokáže sama dobře posoudit a je nad její síly ,vezme do dlaní a vše to beze strachu pošle na horu.Univerzum je chytré a moudré.S každým z nás má nějaký záměr a plán. A tak to všechno přenechala moudrosti boží a andělské. To , že se zdravotně roznemůže , že to postihne její vědomí a mysl rozhodně nečekala. Vše začala řešit. Vše zastavit. Vše ukončit. Tak jí velel rozum , srdce , mysl a hlavně duše. Díky báječné čínské medicíně a Autopatii se zase za tři měsíce vrátila do normálu. Pochopila ,že to ti nahoře museli udělat , jelikož je nezastavitelná. Jak jinak by slyšela. Vlastně nechtěla slyšet a tak ,když beze strachu nechala rozhodnutí na božstvu dostala upřímnou odpověď. Konec podnikání. Konec šití . Konec nekonečné noční práce . Vše bude jinak . Přijala své pevné rozhodnutí. Poprala se se svým egem .Připravena stát se parazitujícím článkem ve společnosti ,který využívá podpory v době nezaměstnanosti. To bylo s nadsázkou řečeno. Věděla , že si zaslouží odpočinek a volno. Její práce byla vždy poctivá .Teď má ve svém životě plné právo chvíli zpomalit a vysadit . Tak zůstala Agáta bez práce. S myšlenkami na volné dny . S chutí a bez skropulí si užívala slunečných rán , kdy paprsky sušily ranní rosu na listech růží.Agáta si vychutnávala snídani na terase . Vstávala brzy i když nemusela . Přeci si nenechá ujít tu nádheru, kdy ještě vše spí a jen ptáci dávají vědět , že se blíží jejich obřad ,kdy slunce vystoupí na poslední schod a usedne na trůn nového dne. Agáta byla ve všech směrech požitkářská. Dobré jídlo ,pití a vše co ladí její duši a souvisí s krásou, ať přirozenou tokem všedního dne , či tou co se dá vytvořit a zhotovit vlastníma rukama a pak se z ní kochat a radovat. V té ranní euforii ,kdy seděla a popíjela šálek vynikající kávy a oči měla upřené do zeleně čerstvě posečené trávy – dostala nápad.

S rozjasněnou tváří koukla na mobil , který ležel na stole. Čas 7.20. To je luxusní načasování zaradovala se Agáta a šla si připravit vše ,co potřebovala k uskutečnění svého plánu. Rychlá ranní sprška a hups do starých džínsů.Dlouhé fialové tričko jí zakrývalo její klenuté ženské boky. Staré tenisky již čekaly ,až zase budou brázdit mechové polštáře lesa ,který měla skoro za domem. Vypláchla si bílý velký kýbl a ze sklepa vylovila hřeben . No ten , kterými se češou borůvky. Zdědila ho po své babičce Anežce. Nikdo v rodině s ním neuměl .Agátě sednul do ruky už jako malé holce. Zůstal jí. Do ledvinky na pase si dala mobil , klíče a malou lahev vody ,jo a sušenky .Trocha energie neuškodí. Vyrazila směr –les. Cestou prošla alejí lemovanou třešňovým stromořadím a kochala se čerstvým voňavým vzduchem. Myšlenky v hlavě jí naskakovaly jedna za druhou a Agáta si uvědomovala ,že žije. Že opravdu žije a dělá jen to co skutečně chce a beze strachu. Krok za krokem se blížila k lesu. Lesní cesta byla osázena červenými malinami a Agáta se zastavovala a ládovala jimi. Napadaly jí bláznivé myšlenky a představy .Trochu více lechtivé , že by se za ně nemusela stydět ani ta největší z kurtizán. Na hříšných myšlenkách není vůbec nic špatného. Polemizovala. Má je každý. Jen málo kdo je dokáže říkat nahlas. Málo kdo je opravdu přizná. Kolik lidí za den projde okolo nás a každý aspoň jednou za den má svá erotická snění. Je to někdy legrace. Uvědomit si ,že to na co myslím já může stejně myslet i ten cizí člověk co jde naproti mně po ulici. Jak jsme si podobní. Číst si myšlenky ,nevyšli bychom z údivu. Při těchto polemikách Agáta zatočila v pravo z lesní pěšinky přímo do středu lesa. Měla svoje místa ,kde se to jen modralo. Taky že jo. S velkou radostí se pustila do trhání borůvek. Slunce vystoupilo výše na obloze a házelo Agátě svoje paprsky , aby se s nimi pomazlila. Věděla .že její kroky doprovází její všudypřítomný anděl strážný .Teď silně cítila jeho přítomnost a děkovala za jeho pohlazení a ochranu. Cítila klid a vyrovnanost. Borůvky byly velké a sladké. Rychle jí přibývaly v kyblíku. V lese se Agátě vždy spustila její fantazie a představy na plné obrátky. Musela se proto po

chvilce rozhlédnout ,jestli ještě je v lese ,či neodlétla do svého snění. Jako holka byla tak romantická. Její matka vždy s nelibím výrazem upozorňovala ať spadne nohama na zem. Teď ve svých 44 letech si může dovolit co jen chce. Může si snít a lítat v myšlenkách o sto šest. Žízeň jí donutila se zastavit .Vyndala z ledvinky pití a sušenky. S chutí se zakousla .Zavřela oči a vychutnávala čokoládovou náplň. ,,Dáš mi taky?“ Agáta sebou trhla ,až málem spadla do jahodí. On ji pohotově zachytil .Stála tam se sušenkami v ruce a zírala .Kde se tady vzal? Proběhlo jí hlavou. Nebála se. Byla úplně v klidu. Já ho znám. Dívala se do očí prošedivělému o hlavu vyššímu muži .Kde je její pud sebezáchovy a obranný reflex ! Nic! Jen se pomalu propadala v jeho modrých dalekých hlubinách. Nemuseli mluvit. Slyšela jeho vnitřní hlas. Znám tě. Dávno tě znám. Našel jsem si tě . Agáta se rychle vzpamatovala . A na otázku odpověděla . ,,To fakt nedám.“ Rozesmáli se oba najednou. Vpíjela se do jeho pohledu . Byl vtipný a jeho hlas příjemný. Nezaváhal ,vytrhl jí sušenky a snědl . Nešlo se nesmát. ,,Hele já tě ale vůbec neznám a měla bych se tě i bát.“ On ještě chroupající s plnou pusou odvětil. ,,Ale znáš.“,, Dlouho mě znáš“. ,,Jsme tu spolu znovu .“ ,,Já se tě snad nikdy nezbavím.“ Agáta stála a civěla na ten sen co stál před ní. I ona měla stejné pocity ,jen on to řekl dříve než ona . Je to vůbec realita? Skoro by jí to přišlo jak ve snu. Cítila jeho energii. Byl silnější než ona .Byla fascinována jeho lehkostí s jakou jí dostával. Měla fajn pocit .Asi jako když si dáte 4 dcl bílého naráz. Rychlý nástup lehké opilosti. Stav euforie. Vzal jí kyblík ,chytil za ruku a vedl lesem .Povídali si. Bylo jí moc dobře . Stále se však rozhlížela jestli je nikdo nevidí. Byla doma. On kdo ví odkud. Chovala se přirozeně. On také. Došli na cestu v lese a Agáta ho posadila na pařez. Nezaváhal a strhl si jí na sebe. Seděla na něm obkročmo a dívala se mu do očí. Přivoněl si k ní . Jak zvláštní. Pomyslela si. Přivřel oči a něžně jí zabořil hlavu do důlku mezi prsy .Hluboce se nadechl .Ona mu zajela prsty do vlasů a lehce ho hladila. To co prožívali bylo něco neskonale éterického. Znali se. Nepotřebovali mluvit. Užívali si doteky .Nádechy a něžnosti. Jindy by vyskočila a dotyčnému rychle vysvětlila jestli není náhodou trochu voprsklý. Chtěla si povídat a dívat se na něho .Sesedla si z jeho klína na lesní cestu. Slunce se Agátě opíralo do zad. To bylo znamení od anděla , že vše je v pořádku a ona je pod ochranou. On seděl na pařezu ,jako král na trůně. Vzal její nohy položil si je na své a při tom ,jak ona povídala ,tak ji pobaveně sledoval a hladil ji celé nohy od stehen po kotníky.Kdyby si sundala tenisky určitě by došlo na masáž chodidel. Problesklo Agátě hlavou. Cítila ,jak jí tělem proudí energie. Kdo vlastně je. Ne neptej se. Velelo ji něco uvnitř. Hltala ho pohledem .V těle jí narůstalo vzrušení a ona si zakazovalo něco takového . Nezná ho. Ale bylo to jedno. Postavila se a on k ní. Lehce ho políbila na rty . Po lehkém polibku byly další a delší a žádostivější . Jeho ruce jí pod tričkem rozeply podprsenku a rychlostí blesku tu stála nahoře nahá. Kochal se jejím tělem a slíbával vůni jejích prsou , ramen . Rozehrál koncert na jejím těle . Jeho prsty se po její kůži pohybovaly ,jako po klapkách piána. Touha a jeho šikovnost s nesmírnou něhou Agátu odváděly od reality . Propadala se slastnému chtíči. V džínách se jí probouzela velká touha a jeho prsty se jí protáhly za opaskem okraje kalhot. S umem jedné ruky Agátě rozepnul knoflík u kalhot a vklouzl do krajkových kalhotek. Bylo už jedno jestli je nikdo vidí či nikoli. Oplácela mu stejnou měrou jeho laskání a doteky. Nic už nešlo zastavit .Ještě se jí nic takového nikdy nestalo .Bylo to zase něco nového. Vždyť má novou etapu svého života . Nepřemýšlela a milovala se s ním jako o život. Byl to adrenalin jednoho všedního obyčejného dopoledne. Oba spoceni ale šťastni a uspokojeni se dooblékli .On sáhl do kyblíku pro borůvky a něžně je Agátě rozetřel na rtech. Zadíval se do jejích oříškových očí a slíbal jí ze rtů sladkou chuť lesních plodů. ,,Víš jak ti budu říkat?“ Agáta se nezmohla na slovo. Jen zakroutila hlavou . ,,Borůvka“ Sklopila hlavu a doupravila si pásek u džínsů. ,,Uvidím tě ještě někdy Borůvko?“ Usmála se a pohladila ho po vlasech. ,,Myslím že ano.“ Za rok zase uzrají borůvky na tomto místě.“ Políbil ji naposled na čelo a pohladil po obrysech její tváře. Ještě se jí dlouze zadíval do očí ,jako by chtěl ,aby si to vše dobře pamatovala. Otočil se a po lesní pěšině mizel Agátě z dohledu.

Dotrhala poslední hřeben borůvek a s úsměvem ve tváři kráčela stejnou cestou kudy přišla. Míjela pár lidí od nich z ulice. Oni netušíce odpověděli Agátě na její vřelý pozdrav a ještě se za ní otáčeli v údivu

jejího báječného naladění. Toho dne se rozhodla ,že upeče koláče. Třeba se za koláčema bude skrývat další krásné setkání. Nikdy nevíte co vás potká a kam vás obyčejné věci zavedou. Nic není náhodné. A tak všem sběračkám borůvek !!! Dobře si rozmyslete v lese při sbírání sladkých plodů co si vlastně potají přejete. Síla myšlenek je nezměrná. Něco o tom vím……….

Vaše Agáta -Vlasta

Večer a v noci se zahrada a vůbec příroda proměňují v tajemný, pohádkový svět, o kterém my lidé, spící v teplé posteli ve zděném bunkru nemáme ani potuchy...

Stalo se to asi před měsícem, kdy bylo pár horkých dnů a večery pak byly vlahé a příjemné. Šla jsem si sednout pod hrušku a kousek za mnou se po kočičím způsobu rozvaloval náš kocour Matýsek. Zabral hezky přes půl lavičky a byl spokojený. On podřimoval a já se kochala vzdáleným horizontem.

Najednou jsem zaznamenala nějaký pohyb dole na zahradě. Objevila se tam cizí kočka a pomalu se začala přibližovat k nám. Napadlo mě, že je nějaká hubená, ale všimla jsem si i něčeho jiného. Pohybovala se velmi obezřetně, vždy kousek popošla, zastavila se a rozhlížela, chovala se jinak než kočky. Znehybněla jsem, byla jsem zvědavá, jak se situace vyvine. To už mi bylo jasné, že kočka to  není - byla to kuna. Měla krásný hnědý kožíšek a bílou náprsenku a přišla až úplně k nám. Nevěděla jsem, co dělá kocour, ale nepochybně to byla taky sfinga ve střehu...

Kuna přišla až pod hrušku, byla od nás na vzdálenost necelých 2m. V tu chvíli vystartoval kocour a skočil po ní. Kuna vyjela obrovskou rychlostí až do koruny hrušky, kde ovšem měli hnízdo kominíčci. Ti, vyrušeni z klidu, začali poplašeně poletovat nad korunou a hlasitě nadávali a rámusili. Vzala jsem hroudu a hodila ji nahoru, kuna bleskově a mrštně jako opice přeskočila na vedlejší švestku, odtud sjela po kmeni dolů a skočila pod tuje. Kocour ještě jednou po ní skočil, možná ji i škrábnul, protože zaječela, ale to už byla za plotem u sousedů, kde asi bydlí. Všechno se to událo velice rychle, snad to netrvalo ani 5 min.

Později jsem se dověděla, že to si musela být mladá nezkušená kuna, stará by prý kocourovi bleskově prokousla hrdlo v rámci boje o život... Ale to bych asi jako příběh psát nechtěla...

A tak musím jen opakovat, že příroda je mocná a silná a my lidé jsme JEN její součástí, nikoliv pánem.

S úctou ke všemu živému Vlaďka Kaufmanová

IMG_20160717_192017.jpg
Sedįm ve velkém proutěném papasanu přikrytá dekou ,popíjím čaj Basilur z květu růže ,všude cvrlikají ptáci .V ruce knihu .Mnich ,který prodal své Ferari a jemně tu déšť bubnuje na listy květin.....
Posįlám pohled z křesla

Vlasta R., Horní Bříza

Krásný letní večer, pane doktore!
Borůvkový koláč je luxusní!!! Také borůvkujeme ve velkém ;-) Ale největší úspěch zaznamenávám ve formě ledové :-) A jelikož jsem já i mrňousové spíše horké hlavy, tak nám to schlazení snad i prospívá :-D
Recept:
Borůvky poctivě nasbírané (několikrát i vysypané - mým synáčkem) z lesíka nad domem smícháme se smetanou 31% a Agávovým sirupem ( ten se mi osvědčil, zejména u dětí, nejvíce - chuťově připomíná klasický cukr :-( :-))
Mixujeme a mixujeme.....mixujeme....
Nalijeme do formiček na nanuky a šoupneme do mražáku. 
Snažíme se co nejdéle udržet děti v dostatečné vzdálenosti od mražáku, aby stačila zmrzlina alespoň ztuhnout, v lepším případě zmrznout :-)
A mlsáme ;-)
 
Lahodné léto!
 
Barbora B.
Na borůvkách.jpg
zmrzlinožrouti.jpg
nanuček.jpg
Ještě mamiiií.jpg
Važ slova … a taky činů

(prázdninový příběh)

Ve svém prázdninovém příběhu se vrátím do roku 2012, kdy souhra okolností vdechla nevšední příběh naší cihlové zdi.

Část naší rodiny žije ve Špindlerově Mlýně. Manželův strejda již od mládí provozoval podnikovou chatu na Labské, kam jsem s rodiči pravidelně jezdila, stejně jako můj manžel, který zde strávil dětství. Tam jsme se také setkali. Náš krásný vztah má kořeny zapuštěny hluboko ve svazích Krkonoš.

O prázdninách roku 2012, rok po zničujícím požáru Petrovy boudy, jsme se vydali na túru, prohlédnout si, kterak bylo s troskami boudy naloženo. Cestou ze Špindlerovy boudy, jsme měli ještě tajnou misi … odmontovat izolátory ze starého elektrického vedení, hnijícího v kleči … sbírám je, přijde mi vzrušující představa, že desetiletí byly svědky dění na hřebenech Krkonoš a že kolem nich procházel třeba Hanč s Vrbatou. Zručně jsme je odšroubovali – již máme praxi, zbývalo nám odnést poslední dva : )) . Ty ostatní už jsme odnesli postupně v předchozích letech. ŠUP s nimi do batohu.

Poté jsme vyšplhali prudký svah k místu, kde stávala Petrova bouda. Trosky byly oplocené, ale neodklizené. Zděné sklepení zůstalo zachované a bylo zahrnuto popadanými cihlami. Jelikož jsme měli doma zrovna rozestavěnou cihlovou zeď, dostala jsem šílený nápad. Pocítila jsem silnou touhu, jednu památnou cihlu sebrat a posvátně ji vložit do naší zdi. Manžel okamžitě pochopil, že mi to nerozmluví a nebránil mi do trosek vniknout. V okamžiku, kdy jsme vybírala tu nejkrásnější lehce ohořelou cihlu, zahlédla jsem v útrobách sklepení fotografa, který mě se zájmem pozoroval. Já v něm uviděla spřízněnou duši a tak jsem se hned dala do řeči. Člověk, kterého evidentně zajímá to samé co mě! Nebylo mi vůbec podezřelé, že mi klade otázky a já na sebe prozrazuji úplně vše, co ho zajímá. S ukořistěnou cihlou jsem se pak celý den procházela po hřebenech a ještě měla infantilní pocit, že cihlu krásně provětrám, když byla minulé století zazděná a nesla tíhu celé Petrovky.

Následující den nás přijeli navštívit mí rodiče. Tatínkovi jsem hrdě ukázala svou trofej … jsme stejní, náležitě ji ocenil. Zálibu ve starých věcech z Krkonoš mám po něm, když jsem byla malá několik let jsme hledali trosky vyhořelé Kotelské boudy, které byly již zarostlé vegetací. Když jsme je nalezli, museli jsme kutat, dokud jsme nenalezli ohořelou skobu, kterou si tatínek odnesl domů : ))

Zde však příběh cihly nekončí … další den ráno, mi volá tatínek, ať si koupím Lidové noviny, že budu překvapena. Hned jsme se pro ně do stánku k Labi vydali. Otevřu je a na polovině jedné strany vidím článek s ohromným nadpisem: „VEZMU SI CIHLU. CHTĚLA BYCH OHOŘELOU“ … a ve článku hezky všechno, co jsem onomu pánovi, v troskách Petrovky, na sebe prozradila. Všechno by to bylo krásné, kdyby článek nepojednával o tom, kterak turisté rozkrádají Petrovu boudu a nerespektují soukromé vlastnictví. Byla jsem v tu chvíli moc ráda, že byl pán taktní a nepřiložil mé foto.

Nicméně, cihla je tam, kde jsem ji chtěla mít a článek jsme si na památku zarámovali : ))

 

Přeji Vám krásné a hlavně dobrodružné prázdniny!

Lucie Kasanová

Cihlová zeď.jpg
Lidové noviny.jpg
Kozel.PNG
Štamgastr úbislavský – koza s kůzlaty chodila po lukách a kozel celé dny proseděl v hospodě : ))

 

Lucy

20160620_183642.jpg
20160620_211247.jpg
Od Michala z Č. Třebové, velkého zeměpisného hádankáře.
P5101200.JPG
P5101239.JPG
P5101259.JPG
Tři jarní fotky od Ali Němečkové.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one