IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
  Zas jedna volná neděle, navíc bez jediného mráčku, v kalendáři pořád březnový obrázek, fakticky léto. Den jak noha. S chutí jsem se hned po ránu (díky změně času o hoďku dřív) pustil do úklidu zahrady. Jakub odfrčel, chudák, do roboty a tak mi asistovaly jen kočky. Živě se zajímaly o kameny, které jsem s rachotem házel do plechového kolečka, o síťku na čištění jezírka, co všechno v ní uvízlo… pojídám sedmikrásky (abych byl sám krásnej) – ony to sledujou, co to zobu, čuchají ke kvítkům… jedu s kamením k plotu, ony za mnou, jdu do boudy pro hrábě, musím na schodech dávat bacha, abych se o ně nepřerazil – o číčy, ne o hrábě. Na to jsou specialistky – otírají se o nohy hlavně na těch schodech, případně ve vrátkách, takže hlavně být v přítomnosti, jinak letíte.
   Jak se rozhlížím v boudě, kde jsou bicykly, lyže, pneumatiky, lehátka, nářadí, a tak různě a podobně,  říkám si, co kam vyhodím… padne mi zrak na velkou kartónovou krabici, pokrytou prachem a pavučinami.  Černým fixem jsem ji kdysi označil latinským slovem MORTUI. Aby to zbytečně nebudilo pozornost rodinných příslušníků či náhodných přihlížejících. V češtině toto slovo znamená mrtví, zemřelí. Víte, každý praktický lékař je ze zákona povinen uchovávat zdravotní dokumentaci svých zemřelých pacientů po dobu 50 let! To pro případ, že by se v následných desetiletích otevřel soudní spor z mnoha představitelných i nepředstavitelných důvodů. Soud pak může požadovat onu dokumentaci. To je nářez, co? Sám praktik už může dávno odpočívat v důchodu či na pravdě boží, ale zdravotní karty svých pochovaných musí být stále k dispozici. A tak v krabici přechovávám zažloutlé zápisy z dob, kdy jsem doktořil na Železné Rudě (1989 – 2006) s velkým podílem dokumentace zděděné po svém předchůdci i jeho předchůdci. Tak si to vezměte, přátelé, jak každého praktika, obvoďáčka, svazuje minulost, mnohdy neradostná… Mezi písemnými záznamy jsou lidé, kteří odešli přirozenou cestou, v klidu a míru, doktor přišel, konstatoval, odešel – zapsal. Jiným se něco přihodilo, úraz, vážná choroba, utrápili se… děti nevyjímaje… O všem jsou záznamy, vlastní rukou psané, z nemocnic strojem, různé související úřední dokumenty… Tak jsem si tu minulost sebou pořád táhnul, neměl jsem to komu předat. Jak jsem byl v té úklidové ráži, řek jsem si: A DOST!  Nad slunným Újezdcem se dnes chvíli vznášel modravý kouř… Měl jsem dobrý pocit a doufám, že nikoho ničím neurážím. Prostě úklid.
    Zastavilo se u mě tento den i pár lidí. Dobré zprávy, dobré energie. Také můj opravdový kolega Petr. O generaci mladší, zachraňující denně lidské životy v Německu u záchranky. Člověk plného nasazení, perfektně zvládající urgentní stavy, používající moderní techniku a léky. Dříve na jednotce intenzivní péče. Velký filozof a poeta, jasnozřivý, pilně studující homeopatii i autopatii, život. Žije kousek, na Šumavě v podobné vesničce. Usedli jsme spolu na lavičku a krátce pohovořili. Zjistili jsme, že máme stejné osudy, zaměření, nálady, představy i slabosti… Krátký hovor od srdce k srdci. Při rozloučení jsem popadl svůj starý lékařský kufr z jemné žluté kůže, kdysi udělaný na zakázku v klatovském Kozaku, dárek od přítelkyně… ten jsem dlouhá léta všude sebou tahal k nemocným… nabitý léky, injekcemi, obvazy, plus vyšetřovací pomůcky, formuláře, zkrátka pohotovostní kufras. Vzpomínám si, jak jsem jednou na Železné Rudě vběhl do hotelové recepce, kde ležela na zemi mladá žena, lyžařka. Mám dar během vteřiny vycítit v místnosti pravdu… byla mrtvá. Zaklekl jsem k ní a chtěl otevřít kufr, abych jí poslechl srdce. Má tři zámečky s číselnými kódy. Kombinaci jsem léta neměnil (mé rodné číslo). V rozrušení - ( recepce byla plná jejích přátel i členů rodiny včetně malých dětí, ta energie by mohla rozbíjet okna…) jsem v tu chvíli zapomněl na poslední tři čísla, za lomítkem… Kroutil jsem malinkými kolečky jako šílenec a nemohl to pořád trefit. 614? 617? 716? 417? Do prdele, jak to, že to NEVÍM?! Tak jsem rovnou přešel k masáži srdce a dýchání, sanita z Klatov dorazila asi za čtvrt hodiny… kolega ze záchranky se těla ujal, včetně oznámení toho, co bylo všem podvědomě jasné od chvíle, kdy se žena náhle s výkřikem zhroutila. Skoro po čtyřech, zbrocený potem, po kolena ve sněhu, jsem se dohrabal k autu, nasedl a odjel do ordinace s nabitou čekárnou… Takových dní má za sebou každý vesnický felčař požehnaně…
   „Petře, předávám ti svůj starý kufr. Má něco za sebou… ale může se ti hodit. Já už ho naštěstí nepotřebuju.“ Už rok nesloužím pohotovosti… Kolega si ho s radostí vzal a pak jsme užasle koukali, dva básníci života… na dlaždičky v komoře, kde kufr rok stál. Podívejte se sami, co na nich zanechalo zrezivělé kování… Dalšího textu již netřeba… každý po svém – jak u psychologů na těch slavných testech…
    PS: Když jsem zašel do kuchyně pro pití, načapal jsem Čandru, jak se rozvaluje na židli u stolu. Celý den jsem pobíhal ven a do vnitř, dveře zůstávaly pootevřené… Hluboce jsme se podívali jeden druhému do očí. „Zdvihl jsem prst a důrazně pravil: „Zvedni se a JDI VEN!“ - a naprosto nesmyslně jsem dodal:  „Je tam hezky!“ „Určitě, určitě“, četl jsem v medových přivřených očích. „Perfektně tomu rozumím, hlavně klid, dýcháme si pěkně, no venku je opravdu krásně, a ti ptáčci…“ Jen počkej, zajíci, říkám si, ty poletíš jak namydlenej blesk. Jako svišť, kterej si pořídil první třídu. Souboj pohledů pokračoval. Zaváhal jsem a pak k ní přistoupil, sklonil se a jemně jí položil svoje ustaraný čelo na její čelo z péří… Koukla na mě: „No vidíš, hlavonožec… všechno je v cajku… to jsme věděli, ne?“ VŠECHNO JE V POŘÁDKU, přátelé…
                                                                                                           Tomáš Lebenhart
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one