IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
Nečekejte žádné kulinářské zázraky, kamarádi dobrých pokrmů. To vás asi zklamu. Taky neočekávejte, že si takové jídlo snadno pořídíte. Bude v tom trochu nostalgie a překvapující jednoduchosti. Společným jmenovatelem všech bude výjimečně dobrý chléb. Chléb byl po staletí, ba tisíciletí základním pokrmem chudých lidí a jeho výroba byla všude ekologická s použitím přírodního kvásku a čistého obilí plného vitamínů, enzymů a minerálních látek. Byl to skutečný Boží dar. Půda byla čistá silná a lidé sklízející úrodu byli rovněž vnitřně čistí a silní.Když jsem byl chlapcem a mladým mužem, jezdíval jsem pravidelně lyžovat do Krkonoš. Do svých 27 let jsem bydlel v Praze a Pražáci jezdili hlavně do Krkonoš. Vzpomínám na tamní tmavý chléb. Byl úplně obyčejný, pekli ho někde v Jilemnici či Vrchlabí a minimálně týden si zachoval výbornou chuť, vláčnost i chřupavou kůrku. Zprvu jsem jezdíval na krkonošskou chatu ORBIS, která patřila stejnojmennému nakladatelství. Můj otec tam pracoval a tak jsme tam holt jezdili. Bylo to někde pod Špindlem, stanice autobusu se jmenovala Kukačka a kousek od ní byla továrna Velveta. To bylo v šedesátých letech. Pamatuji si, že správce tam dělal pan František Skořepa, jehož dcera Markéta mě později učila na lékařské fakultě různé sporty, včetně lyžování v rámci Katerdy tělesné výchovy. Později na vysoké škole jsme opět často jezdili v zimě lyžovat do Krkonoš, tentokrát na Dvoračky. Na vysokých školách se třídy (kruhy) dělí dle zvoleného sportu. Nevěděl, jsem, který si zvolit, bavily mě skoro všechny. A tak jsem si nechal poradit od mediků, s kterými jsem pracoval v jedné pražské nemocnici jako sanitář. "Umíš lyžovat?" "Jo, baví mě to." "Tak si zvol lyžování". A tak jsem zvolil. Zatímco kolegové plavci chodili pravidelně na Zelený pruh do bazénu, kde hodinu plavali jak sardinky sem a tam, volejbalisti po tělocvičnách hráli volejbal, baskeťáci zas mlátili míčem o zem a občas se jim podařilo prohodit koš…a pak hajdy na kolej nebo domů, my jsme si pěkně počali na zimu a pak na dva týdny zmizeli na hory (ostatní se učili) a tam jsme řádili na zasněžených kopcích i tak trochu večer na chatě…
A tak jsme se vyrojili z autobusu a ruksaky na zádech a lyžích na rameni jsme pomalu stoupali vysoko k chatě… Vždy na mě silně zapůsobilo to záhadné ticho rozprostřené kolem, visící nad baldachýny sněhu, které spolehlivě tlumily zvuk, jako v nějakém rozhlasovém studiu. Každé slovo prořízlo studený vzduch a hned se jakoby udusilo v tunách prašanu. Takové ticho nezavládlo v Praze ani ve tři ráno.
No, ale k jídlu, že? Ráno byla snídaně, pak se lyžovalo, v poledne oběd, pak zase honem na svah a kolem čtvrté odpoledne, když už zavírali vleky a pomalu se smrákalo, dorazili jsme uřícení, vysportovaní do chaty a tam na nás čekaly ty úžasné krkonošské chleby, abychom nezemřeli hlady do večeře. Paní kuchařka je většinou namazala vlastní pomazánkou (škvarkovou, vajíčkovou, sýrovou s česnekem)anebo krajíce namazala máslem, posolila a přidala rajče. K tomu čaj s citrónem. Na ten chleba nikdy nezapomenu. To bylo na Orbisu i Dvoračkách - v menších obměnách.
Další jídlo, na které se dá těžko zapomenout, jsem jedl na špinavém chodníku v marockém Agadiru v jedné postranní uličce. Dělal ho přímo na chodníku tuarežský pouliční řezbář Hassan, s kterým jsem se skamarádil. Mám ho vyfoceného ve své knize a také se o něm zmiňuji. Asi 4 hodiny vařil na ohni v hliněné nádobě velbloudí maso s olivami a cuketami a úžasným berberským kořením. Takový marocký guláš (tadžin). Jedli jsem k němu marocký placatý chléb. Vlastně jsme to tím chlebem jedli, nemajíce příborů. Klidně jsem oželel oběd ve svém ++++hotelu, kde u přeplněných švédských stolů s pochoutkami italské, francouzské a místní kuchyně, postávali nažehlení číšníci se sněhobílými utěrkami v ohnutém předloktí v mírném předklonu připraveni splnit hostu jeho přání.
O třetím jídle vám povím z druhé ruky. Zažil ho můj otec, když se vracel na jaře 1945 v tanku z Anglie do právě osvobozovaného Československa. Po tankové bitvě s Němci někde u belgických Ardén, jeho tank zabloudil a ztratil spojení s velitelstvím. Několik dní bloudili valonským venkovem, špinaví, vyhladovělí, vystrašení. Jedno pochmurné ráno narazili na velký statek. Byla v něm jen žena a pár dětí. Muž a starší syn se dosud nevrátili z války. Selka to vzala rázně. Zahnala čtveřici tankistů do dřevěné vany s horkou vodou, hodila jim mýdlo a kartáč. Když se vrátily, čekal na ně stůl s domácím chlebem, domácím máslem, domácí smaženou slaninou s domácími vejci a sklenka poctivého kalvádosu. Po měsících vojenských konzerv a sušenek to byl neskutečné zjevení, jež udatným bojovníkům vehnalo do očí slzy… "Nikdy jsem nepocítil úžasnější vůni a nikdy jsem nejedl nic lepšího", řekl mi táta. A že ochutnal různě ve světě ledacos…včetně třeba mahi-mahi na Havaji.
No, co k tomu ještě dodat. U jídla holt záleží i na okolnostech, na lidech kolem a tak…nevím, jak to vyjádřit. Zcela obyčejné jídlo může tak být povýšeno na životní zážitek. Přál bych vám hodně takových zážitků.
Tomáš Lebenhart
 
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one