IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
Je červenec roku 1971. Právě začaly letní prázdniny. Ocitl jsem se mezi 2. a 3. ročníkem gymnázia. Mám 17 let a pohybuji se mezi světem dětí a dospělých… Jako chlapec pociťuji ještě doznívání radostných, odvážných šedesátých let, na prahu dospělosti vnímám deziluzi z otravné normalizace veřejného života. Bydlím v Praze kousek od pana spisovatele Hrabala, ve čtvrti dělníků, bufetů, parků kolem říčky Rokytky, s početnou romskou menšinou, to vše podbarveno temnými kovovými údery z nedaleké loděnice. Romský ani ten náš, český rasizmus se tenkrát ještě tak neprojevoval. Romové byli považováni za organickou součást libeňského koloritu. Ještě po tolika letech, když nostalgicky navštívím své rodiště, nemohu přehlédnout ten syrový až drsný ráz místa i jeho obyvatel. Přesto se tam cítím tak dobře. Jako bych pořád byl ještě jedním z nich…

Procházím ranními, ale již sluncem zalitými ulicemi plné ptačího zpěvu a mám namířeno do velké fakultní nemocnice. Je pondělí, mám domluven nástup v osm hodin. Jsem rozechvělý zvědavostí i jistou trémou. Kolem mě bují prázdninových pražský ruch. Většina libeňských dětí zůstává i během léta doma a tak si naplno užívají její ulice a parky. V té době neexistovaly počítače, ba ani herny a televize poskytovala zábavu na jediném programu jen v sobotu večer, pokud se pamatuji. Žilo se tedy venku. Pruh domů z 50. let a parků, který se táhnul od Žižkova přes Karlín k libeňské Rokytce, byl jakýmsi pražským Bronxem. V té době se říkalo: Karlínu a Libni, zdaleka se vyhni… no a já se tam na všechny šťastně usmíval, protože jsem se tam narodil. Byla to moje čtvrť. Znal jsem ji. Její mentalita se mi dostala hluboko pod kůži. Dobře si pamatuji, jak nelibě jsem nesl pozdější přestěhování do vilové čtvrti v Krči. Z malého bytu ve starém činžáku do domku se zahradou, kde bylo ticho, pořádek a lidé se k sobě chovali zdvořile a byli lépe oblečeni.

Míjel jsem panem Hrabalem proslavený automat Svět, kde za sklem už postávali starší muži zanedbaného vzhledu a přes své první pivo nepřítomně civěli na svět venku. Před lety jsme se spolužáky někdy bavili na jejich účet. Když se některý z nich vzdálil na WC, nenápadně jsme mu do zlatého moku vhodili kostičku šumáku. Když se vrátil, mok už se z půllitru valil po umakartovém pultíku… a my jsme tu scénku pozorovali skrze zapocené sklo. Sledovali jsme jejich bezmocná gesta, mávání na výčepního, ten krčil rameny a někdy ukázal rukou skrz sklo směrem k nám… no a to už jsme na nic nečekali a popoběhli do bezpečí.

Přecházím kamenný hodně starý most přes Rokytku a cítím její kanálové aroma. Vpravo stojí škola, do které jsem devět let chodil a maličko trápil její učitelstvo. Vlevo, naproti zámeček a v něm místní národní výbor. Vzpomněl jsem si na své první randění, které končívalo nesmělou pusou, v rozlehlém parku za ním. První zvědavé potáhnutí z cigarety, bez odvahy kouř vdechnout… Často tam sedávala na opěradle dřevěné lavičky s nohama tam, kde se mělo sedět, Cikánečka a hrála na kytaru písničky od Stounů. Vyřvávala se stejným nasazením jako slavný Mick Jagger, aniž měla potuchy o čem to je. Fascinoval mě její talent, divokost a svoboda. To, jak třískala do rozladěné kytary a bylo jí úplně fuk, jestli jí někdo poslouchá nebo ne. Takřka symbolicky bývala otočena zády k zámečeku plného bedlivých soudruhů.

Za pár chvil mě pohltí nemocniční prostředí, svět bílých plášťů, sesterských uniforem s papírovými čepečky a všemi těmi nemocnými. Sedmnáct pryč a už do špitálu. A na měsíc. Cestu si krátím přes

Košinku, po levé straně katolický kostel s mohutnou dřevěnou, jakoby pravoslavnou kopulí, hned vedle sokolovny, kam jsem chodíval cvičit… Za kostelem fotbalové a atletické hřiště Meteor, kde jsem začínal s kopanou i atletikou. No a trochu výše pole se zeleninou, které měl pronajaté Bulhar Stojan Kalčev. U něj jsem od čtrnácti let od května do října o nedělích a prázdninách pracoval. Nejčastěji jsem plel, okopával kedlubny, mrkev, zelí, a tak. Někdy jsem vozil úrodu do tržnice u synagogy na dvoukoláku, kde, se to vše prodávalo. Dostával jsem sedm korun na hodinu přímo na ruku, později deset. Takto jsem si našetřil na svůj první magnetofon a kolo. „Kako sa maš?“, zvolal na mě svou čechobulharštinou, do které navždy zabředl. „Nic moc. Jdu do špitálu. Budu tam měsíc makat.“ „Špital! Tuka je práce!“, zatvářil se, jakoby se měl rozplakat a rozhodil uprostřed brambor rukama. „Přijdu v srpnu, chci se učit na doktora. Tak si to du omrknout.“ Snědý chlapík udělal typické balkánské gesto, kdy máchl pravačkou s povoleným zápěstím někam nad svůj slamák, lehce sklonil hlavu ke straně a utrousil spíš pro sebe: „Hajdy,ve“. Byl to vskutku podivuhodný prostor. Těsné sousedství stánku prvorepublikových sportovců, kostel, sportovní hřiště a pole v rukou soukromníka. A to uprostřed komunistického režimu, v hlavním městě Československé socialistické republiky. Inu, Libeň byla svérázné místo.

Došel jsem na kopec Koráb (chodil jsem tam do školky) a spatřil podivína, kteréžto tato čtvrť zcela přirozeně produkovala. Po celý rok nosil modrý šusťák hluboko pod holá kolena. Pod ním měl kraťasy, tedy doufejme. Pyšnil se hustým černým plnovousem, který trčel ve vyzývavém úhlu k nebi, jak měl stále trochu zakloněnou hlavu. Díval se vzhůru do stromů, do mraků… Na zádech si vždy nesl baťůžek. V roce 1971 a už měl baťůžek – pravda poněkud jiného designu než ty dnešní… O kus dál stála u chodníku Tatra 111 s otevřenou kapotou, podepřenou dlouhou tyčí. Obrovský motor vyčníval do ulice jako nějaká strojovna. Řidiče zde každý znal, bydlel zde. Byl groteskně drobný věčně s modrou rádiovkou, samé vrásky a celý od oleje se v té strojovně pohyboval s mohutnými montážními klíči, on vlastně v tom motoru chodil.

Jak jsem vystupoval třídou Rudé armády, po které drnčely ještě ty staré tramvaje, do kterých se naskakovalo, když se už rozjížděla a vyskakovalo, kdykoliv přibrzdila, všiml jsem si asi třicetileté cikánky v jednom přízemním otevřeném okně. Opírala se složenýma rukama o parapet a sledovala ruch na ulici. Nemohl jsem přehlédnout její obrovské poprsí, téměř odhalené, jak se v předklonu opírala o lokty. „Chceš něco?“, zavolala na mě nízko položeným hlasem a vyzývavě zdvihla obočí. „Ne, ne“, skoro jsem se poděsil. „Tak co čůůmyš!“, zařvala na celou ulici. Rychle jsem pokračoval vzhůru k nemocnici. Za půl hodiny mám být přijat…

Na stanici jsem skočil do čtrnáctky. Mám trochu zpoždění, tak popojedu. Lístek jsem si neštípl, měl jsem zatraceně rychlé nohy… Jak tak postávám u otevřených dveří, připraven kdykoliv vyskočit, přisunul se ke mně mladík v kožené bundě a beze slova mi nastrčil před oči své levé zápěstí. Spatřil jsem hodinky bez ciferníku s černým displejem. Znal jsem toho muže. Říkalo se o něm, že je nezaměstnaný, což v té době budilo údiv i jistý obdiv. Přesto nosil věci poslední módy a ještě ledacos nabízel. Myslím, že to byl jeden z prvních pražských vekslíků. Ulevilo se mi, že nezírám na revizorský odznak. Mladík okázale zmáčkl tlačítko a na černé kulaté plošce se rozsvítila rudá číslélka: 07:44. Poprvé v životě jsem uviděl digitální znaky. „Nejsou na prodej. Mám jen tydle“, utrousil, jako by mi četl myšlenky.

Stanice Bulovka. Vyskakuji.

                                                   Tomáš Lebenhart

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one