IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
Fičím po D 5 z Prahy domů po celodenní autopatické konferenci, dost unavenej, už 2. týden svádím bitvu s viry, které složily postupně celé moje okolí… pálí mě v nosohltanu, po kapsách Citomix, Oscillo, céčko z aceroly, pořád láduju, absolutně vyloučeno, slehnout, diář je hustý a nemilostný. Vedle mě kamarádka z Klatov, taky byla na konferenci… Vyznačuje se velmi hustými vlasy, tak na dvě hlavy, něco jako Tina Turner… tak jsem se jí jednou optal, jestli zajde občas do kadeřnictví, nebo rovnou do Mountfieldu… Spěchám tmou, 140 na tachometru, který ona naštěstí nevidí, neboť je mimo její zorné pole… Pan Jarošík má 70. narozeniny (moje máma ve stejný den, 2. 2. také, ale 85.) a tak spěchám, abych ještě stihnul oslavu u sousedů v Újezdci, co mi dali už několik těch kočiček, včetně Čandry a Čárlíka… Sešlo se u nich pár sousedů a všichni na mě čekají s přípitkem). Takže trochu toho stresíku a malomyslnosti… svěřuji se, že paní Věra Jourová a Martin Stropnický na mě působí vyloženě mile, hezké energie, jinak, že je to bída bídoucí. Ty církevní restituce… před týdnem mi jedna ošetřovatelka říká, že dala výpověď v jedné velké fakultní nemocnici, protože jí vrchní sestra nařídila, že bude umývat a ošetřovat ležící pacienty holýma rukama, protože na rukavice nejsou peníze… a další neuvěřitelný věci. Ministr sebere rezortu 3 miliardy na poplatcích, protože se chce zalíbit lidu… ten už si léta musí do špitálu nosit i toaletní papír, originální léky už teď jsou luxusem, budou se předepisovat „generika“, tedy něco jako, když si koupíte Adidas soupravu na tržnici za tři stovky… A tak mi ta spolujezdkyně (ona mi vždy klade na srdce, abych jí nikde nejmenoval) po chvíli povídá: „Víš co? Napiš něco veselýho.“ Tak jsem sklapnul a řek si, to máš pravdu pravdoucí (drahá Pavlo Hartigová) a tak se vám svěřím s pár postřehy kolem těch našich potvor, aneb Potvory se vrací (are comming soon)… Pavla je učitelka a učí mj. i angličtinu – ale nikde to neříkejte.

Ještě jim není rok, tak to zatím táhnou spolu, kde jedna, tam druhej, všechno spolu, jak přes kopírák, je moc fajn vidět, jak se mají rádi. Sex zatím neobjevily, tak je tu čistá láska, nebo jak to říct. Čárlík spí na lavičce a Čandra nad ním medituje nebo mu nežně olizuje hlavu, pořád je co sledovat – ve vzácných chvílích nic nedělání…

Asi před měsícem udělaly, potvůrky rekord v běhu lesem. Odhadem 6 kiláků. Ostrý poklus. Když jsme přiběhli domů, napily se vody a plácly sebou na lavičku a byly přes hodinku jako bez života. Placky, takřka dvourozměrné… kočky zaujímají někdy přímo neuvěřitelné anatomické pozice. Neumím si pořádně vysvětlit, PROČ vlastně takto běhají. To je vyloženě psí nátura. Měl jsem pár psů a něco jsem s nimi po Šumavě naběhal. To jsem pro změnu já byl občas na placato… Číči (až na gepardy) toto NEDĚLAJÍ. No a ty moje soudružky žlutoočky, to zkrátka DĚLAJÍ. Taky někdy ve Spáleném lese nad Újezdcem usednu na svůj oblíbený mechem porostlý kámen a vnitřně s ním mluvím – Kámen nekonečné radosti… možná, že někdy utrousím, proč jsem ho tak pojmenoval. Je tam pěkná vyhlídka na Klatovy. A kočky usedají vedle mě a lízají si pracičky a pozorují krajinu s autíčky bezhlučně proudícími na silnici hluboko pod námi…

Poslední čas si zvykly nás bedlivě pozorovat usazeny na parapetu okna do kuchyně. Večer, se rozsvítí scéna jak na divadle, ony zaujímají první brázdu na balkóně a společně sledují, jak se ti dvounožci pohybují světnicí, s vážným zaujetím pozorují naše prohřešky, jak si krájíme přímo před jejich očima špek, jak si naléváme do štamprlátek alkohol, jak obsluhuji mašinku na kávu, a tak podobně. Je to jako v ZOO. Akorát že ony mají vstup zadarmyko a my se musíme živit sami. Občas na

ně bafnu, přidřepnu a roztáhnu svoje pracky nad hlavou. Ony už se ani nelekají, už o mně vědí svoje, v klidu mhouří oči… Bývá to jak na tenisovém mači. Znáte to: Míček letí tam – hlavy diváků se jako jeden mechanizmus otáčejí za ním. Míček letí na druhou stranu a ty hlavy se bez výjimky otáčejí zase zpět. Tenista má podání, klepe míčkem o zem, všechny hlavy a oči jsou upřeny na ten míček, pak tenisák vyletí a hlavy taky, když skončí v síti, hlavy prudce zarazí… A když připravuji večeři, Čandra s Čárlím to převádějí úplně stejně. Do nejmenšího detailu. Když například vyndávám z čajníku vylouhovaný filtr s čajem a nechávám ho nad dřezem odkapat, tak bystře sledují ty pohyby a chlupaté hlavičky se rychle pohybují v tom rytmu… jako když si někdo hraje s jojem…

Zdokonalují se v umění vletět do domu, kdykoliv byť jen na pár vteřin poleví naše pozornost. Nejlépe to mají vychytané, když přichází návštěva. Naše ostražitost zákonitě polevuje, pojďte dále, chcete pantofle, odložte si… a pro naše kočky se automaticky bortí systém: Do baráku se nesmí. Instinktivně vědí, že jsme roztěkaní a ledacos jim projde. Chovají se prakticky, jakoby NIKDY ani netušily, že jim patří celý euroasijský kontinent – mimo náš dům. A tak naprosto nenuceně naklusávají společně s návštěvou dovnitř… Hlavně Čandra je smělým průkopníkem v pronikání skrze pootevřené dveře. Když si jí všimnu, okamžitě prchá po schodech vzhůru do patra a vběhne do koupelny. Já letím za ní a ona v mžiku leží mezi poskládanými ručníky ve fochu a dělá neviditelnou. Popadnu ji za kožich a klušeme zase pěkně dolů po schodech a ona visí v mé natažené paži. A úplně cítím, jak jí v hlavičce šrotuje další rošťárna. Jasnej adrenalínovej sport. Už po cestě zvyšuji hlas. „Ty, ty, ty!“, slyší, když dopadá na rohožku. Okamžitě skáče do výklenku, kterým proskakuje a při tom jakoby náhodou, ale naprosto přesně, sekne prackou do indonézského bimbátka. Visící dutá dřívka se divoce rozkymácí a tak se mi v odpověď rozezní zvonkohra jak v Loretě… Tak se s nimi moc nenudíme a ony s námi snad taky ne… A snad jste se ani vy moc nenudili… to bych fakt nerad, znáte mě…

 

Tomáš Lebenhart

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one