IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
Ve vesničce Újezdec, kde bydlím, je mimo asi 25 chalup velký penzion pro seniory s pečovatelskou službou. V něm kdysi bydlel a pracoval léčitel páter Ferda. Pak se přestěhoval do Sušice…

Za ta léta, jak pořád jezdím kolem penzionu, už mě jeho obyvatelé znají a já je. Za každou nemocí můžeme nalézt nějaký příběh. Mnozí zdejší senioři taktéž odrážejí různé příběhy. Někdy se možná odhodlám tyto příběhy s jejich laskavým dovolením odkrýt - a možná, že o nich i napíšu…

Tak například dvě ženy středního věku (nebydlí zde jen senioři, ale i řada mladších lidí, kterým se nějak nepodařilo splynout s běžnou společností, či se jim nechce vést život na ulici nebo v lese) - tedy ty dvě ženy neustále vidím spolu. Ještě nikdy za ta léta jsem neviděl byť na okamžik jen jednu z nich. Ještě zvláštnější je, že pokud není sníh a mráz, jedna z nich vede kolo a ta druhá jde za ní. Ta první má prostě kolo a ta druhá ne (nebo se na něm bojí jezdit). A tak, protože je to nerozlučná dvojice chodí spolu přes les do Klatov něco koupit. Jedna vede kolo, druhá jde za ní pěšky. Tu první jsem NIKDY neviděl na tom kole jet. S ohledem na svou soudružku jde také pěšo. Nemohu pochopit, proč tedy vláčí to kolo…

Jiný pán, asi šedesátiletý, hubený, po celý rok stejně oblečený má velmi prudké pohyby, a když mě spatří, jak projíždím kolem, jeho pravice vyletí k pozdravu v ostrém úhlu k nebi, takže rázné gesto velmi připomíná nacistický pozdrav - o kterém samozřejmě nemá ani potuchy. Jednou jsem někoho vezl v autě a povídám: "Koukej, jak bude hailovat". Nikdy nezklame.

Další pán, dobře oblečený se pořád motá kolem vjezdu do areálu, a když jedu domů, tak se postaví do otevřených vrat a naviguje mě na parkoviště. Často se při tom dívá na hodinky, někdy se mračí, že patrně jedu pozdě… No a já uhnu před vraty pěkně doprava, minu ho a ujíždím vzhůru ke svému domovu. On zůstane zaskočen a ve zpětném zrcátku sleduji, jak s rukama v bok něco volá. Někdy za mnou znechuceně mávne rukou. Jeho příběh je evidentně dispečerský. Možná dělal celý život vrátného… dokud ho nepropustili.

Zato jiný pán se stále chechtá, kdykoliv mě spatří. Buď mu připadám tak směšný, jak pořád jezdím sem a tam (zatímco on je stále na jednom místě), nebo se prostě jinak tvářit ani neumí.

Poslední obyvatel, o kterém Vám chci povědět, jed starší muž s beranicí, kabátem zapnutým až ke krku s pohledem do dálky či do země. Naše oči se nikdy nestřetly. Vidím ho stále čekat. U nohou má několik naditých zavazadel. Zprvu jsem myslel, že čeká na autobus, nebo nějaké domluvené auto. Nikdy pro něj nic nepřijelo - a nejspíš nikdy nepřijede. A tak čeká a čeká. Má sbaleno. Čeká i v dešti. Jaký asi je jeho příběh? Na koho čeká a proč? Kdo mu kdy slíbil, že se pro něj staví a své slovo nedodržel? Jak dlouho ještě bude čekat? Zkusím s ním někdy promluvit…

Myslím, že každý na něco čekáme, někdo se dočká, někdo ne. Myslím, že ne každý má někoho, kdo ho má rád…

Tomáš Lebenhart

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one