IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
Líza je kočka. Je to svořeníčko, které mám na klíně - viz fotka. Kočky miluju a nesmírně si jich vážím. Jestli to nevíte, tak kočky jsou spirituální zvířata a jsou to naši čtyřnozí mistři. Jejich poslání je člověka učit! Pes je zas věrný přítel, který nás bezmezně zbožňuje a tak si jednou třeba zaslouží státi se člověkem… Mnoho lidí nemá kočičky rádo, právě pro jejich duchovní převahu, kterou podvědomě cítí. Přeci mě nebude poučovat něco, co váží čtyři kila. Většina lidí potřebuje nějaké zvířátko, aby měli co muchlovat, povýšeně na něj šišlat a dopřávat si tak naprosto falešného pocitu lásky. Jakéhokoliv živého tvora je nutno brát vážně se vší pokorou. A kočky obzvlášť. Jsou magické. To věděli již v Atlantidě, starém Egyptě, Tibetu, Indii…Moje kamarádka Líza je u mě už podruhé. Protože jsem ji respektoval a opravdu miloval, vrátila se přes astrální oceán… Jak to vím? Nepovím. Nechte nám nějaké to tajemství. Povím vám ale, jaká je. Za prvé má smysl pro humor, jako asi každá kočka. Když jsem ji měl před asi deseti lety na Železné Rudě, byl tam na zahradě v kotci taky dost ostrej vlčák Jack. Pokud byl na volno, Líza si nedovolila na jeho území položit tlapku. Pokud byl zavřený, schválně se procházela pár centimetrů od pletiva a jeho vyceněných tesáků. A v naprostém klidu si pečlivě olizovala intimní partie se zadní nohou vztyčenou k nebi, zatímco Jack takřka omdléval vzteky a působil zemětřesení 1. stupně Richterovy škály. Pak se znuděně protáhla a neskutečně pomalu odkráčela na zajímavější místo. Pokud se netoulala nocí, spala se mnou v posteli. Dokázala se chovat až překvapivě lidsky, když se urážela, pokud u mě přespala kamarádka dvounohá. To musela samozřejmě z ložnice, což těžce nesla. Vždycky mi něco provedla. Jednou například vykonala při snídani svou větší potřebu do květináče s vzácnou palmičkou a dívala se mi při tom upřeně do očí. A nezahrabala to! Nikdy se nevenčila v domě a vždy vše pečlivě zahrabala, jak to mají kočky ve zvyku. Takže se mi s gustem vysrala do palmy a s důstojně zdviženým ocasem odešla středem. No není to osobnost?
Chtěl jsem však popsat jeden z jejích mistrovských kousků na poli výuky. Když jsem byl v pubertě, utopil jsem dvě malá koťátka, která jsme nemohli udat. Jedno bylo mourovaté s bílými ponožkami a druhé trojbarevné, flekaté. Napustil jsem umyvadlo, sevřel je do rukou a čekal, až přestanou kopat pacičkami. Dost mě vyvedlo z rovnováhy, jak to trvalo dlouho… Nicméně byl jsem hrdina. Kdo by to dokázal, že? Asi třicet let po té měla Líza dvě koťata. Přivedla je na svět v takovém prostoru, který vznikl snížením stropu v jedné sklepní místnosti. Dostala se tam z ulice malým okénkem u země. Ani jsem to nevěděl. Jednou, právě jsem ležel s vysokou teplotou, ke mně přiběhla, dramaticky ne mě pohlédla a upalovala do sklepa. Zavedla mě do jedné místnosti a sedla si na zadek hlavou ke zdi. Uslyšel jsem slabé pískání. Koťata spadla mezi dvě stěny a nemohla ven. Co teď? Nezbylo než vzít kladivo, majzlík a vysekat otvor, aby mohla ven. Vzal jsem je do rukou… Byla dvě, jedno mourovaté s bílými ponožkami, druhé flekaté. Vypadaly naprosto stejně. Líza je chvíli ignorovala a podívala takovým způsobem, že mě zamrazilo. Nepamatuji se, že bych někdy hleděl do přísnějších očí. Cítil jsem, že ke mně skrze ně promlouvá sama Velká kočičí duše. Pak se o mě otřela, zavrněla a začala se věnovat svým zachráněným koťatům. Vše odpuštěno… Vysílen, zbrocený potem, jsem padl na kolena do sutě a prachu a přestal se kontrolovat… S každým vzlykem mi bylo lehčeji.
No tak tohle běžně dělaj kočky. Nepodceňujte je, prosím. Přeji všem dny plné radosti.
 
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one