IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
Obrázek 2.jpg
Když se mi blížila padesátka a já byl delší dobu sám, dostal jsem odvahu hnanou krizí středního věku a silným egem, pořídit si mladé děvče. Jednou přišla do mé ordinace se svou máti a já pocítil, že je to ona. Juanita je Cikánka a tehdy jí bylo 22 let. Ležela na vyšetřovacím lůžku a já prsty jemně zkoumal podbřišek, zda není zanícené slepé střevo. Nebylo. Zánět přišel ke mně… celou dobu se mi dívala do očí a bála se, co řeknu. „Nic se neděje, ale zítra ráno si sáhnu zas.“ To byla čistá doktořina. 40 kilometrů od nemocnice musí mít člověk jistotu…
   Už od dětství v pražské Libni jsem se běžně pohyboval v romském prostředí, hlavně při práci na poli. Poslouchal ty jejich řeči, písně a vnímal je jako lidi, kteří jsou jiní, mají v očích smutek, divokost, svobodu a ještě něco, co nelze pojmenovat. Věděl jsem, že kradou, lžou, jsou sprostý. Já to ale nehodnotil a zkrátka mě něčím zaujali a některá ženské a holky mě vyloženě očarovávaly. Chápal jsem, že tento svět je přede mnou hermeticky uzavřen – samozřejmě, že jsem s nimi nemohl kamarádit, byla šedesátá léta a já byl slibný školák s ambicí dál studovat. Nesměl jsem kamarádit ani s bílejma propadlicema a holkama z poutí, které se v létě odehrávaly přímo před naším barákem.
   Nyní jsem se konečně rozhoupal splnit si jako zralý chlap (jasně že mluvím jen o biologii) svůj chlapecký sen. Šel jsem do akce naplno, s jižním temperamentem. Vím, že jsem vlastně latino, ale to nepochopíte. A dal vsázku svou pověst a image seriózního vesnického lékaře. Jednoho letního dne jsem vjel autem téměř v pravém úhlu na chodník, kde právě Juanita kráčela opět se svou matkou a bratrem. Vůbec jsem nehleděl na to, že porušuji předpisy a blokuji chodník. Shodou okolností to bylo přímo proti majestátní budově Okresního Soudu v Klatovech. Vyskočil jsem z vozu, nechal dveře dokořán a přistoupil jsem k vyděšené dívce. „Za měsíc budem spolu v pohádce! Tam vám řeknu, jak vás miluju. Potřebuju váš pas, nic víc.“ Zkoprněla máti i brácha. Těm jsem později řekl, že beru Juanitu na dva týdny do Turecka, do luxusního hotelu u moře. Všichni byli zděšeni a nevěděli, co mají dělat. Juanita byla okouzlena jako malá holčička a marně vyzvídala, kam pojedeme. Přesně jsem se, i když podvědomě, strefil do jejího slabého místa Vyrůstala ve velmi nuzných sociálních podmínkách, měla v sobě však nesmírnou touhu po dálkách, mořích, dobrodružství. Chtěla prožít pohádky tisíci a jedné noci. Později, když jsme spolu byli, jako dvojčata, se mě často ptala, kam pojedeme, Tomíne? Milovala moře, cizí kraje a pohádky. Stihli jsme Turecko, Kanáry, Egypt a Benátky. A prošmejdili kdejaký hrad a místo, kde se odehrávala nějaká pohádka. „Pojedeme zase do Hoštic“, slýchával jsem. „Tome, já tu nechci bejt, někam pojedeme a už se nevrátíme…“ Byla to nejčistotnější a nejvoňavější žena mého života. Vždy po mě myla koupelnu. Že míříme do Turecka, pochopila až na letišti. Večer před odjezdem jsme se loučili a její matka mě chytla za paži a odvedla stranou. „Jestli se holce něco stane, vyrvu ti srdce, Gadžine!“, řekla mi s upřeným, divokým pohledem. To bylo nutno brát celkem vážně, už vzhledem k tomu, že si odseděla pár let za násilnou trestnou činnost. „Klid, matko. Mám jí rád. Zlato jí koupím.“ A tak jsme letěli do země turecké a prožili orientální pohádku, před kterou bledne i Pretty woman. Pokud by ji semnou nepustili, vážně jsem uvažoval o únosu – se všemi možnými důsledky.  Tak jsem se nažhavil. V letadle mi najednou povídá: „A Tome v tom moři se budeme koupat?“ Jasně, pořád.“ „Ale já nemám žádný plavky.“ „To nevadí, budeš se koupat nahá.“ „Ježiš marjá! To teda nebudu.“ „Hned první den nějaký koupíme, neboj…. „ „Tak, jo, Tome, červený, ano?“ Ještě ten den jsem jí pořídil malé dvoudílné plavky barvy portského vína… Byly její první.  Vychutnával jsem své ego až do dna a ono si vychutnávalo mě. Myslel jsem, že se bude při rozjezdu Boeingu křižovat, místo toho se jí v oduševnělé tváři rozhostil klid a spokojený výraz. Zavřela oči a usmívala se. Konečně změna, konečně pohyb, konečně se budu mít dobře. Když jsme se odlepili od země a viděli pod sebou zmenšující se Prahu, zašeptala: „Tomínku, já se těším… a lidi jsou tam hodný?“ „Jsou, moc. Víc než u nás.“ Ale jsou to taky Gadžové, ne?“ „Ne, Jua, nejsou to Gadžové, ani More, jsou to Turci, uvidíš.“
   Jua se do Turecka se všemi těmi pokrmy, sladkostmi, bazary a zlatnickými krámky, krásnými lidmi (kteří na ni často mluvili turecky a divili se, že nerozumí) zkrátka zamilovala. Procházky večerním městem (Side) byly tak romantické, až se to zdál být sen. Místní mladíci přímo divočeli a já jí musel držet skoro neustále za ruku, aby mi její rodina pak neuřízla palici. Milovala atmosféru, kde se rasa absolutně neřešila a ona se stala princeznou, kterou všichni obdivovali a usilovali o její přízeň.
   Hluboká osobnost této překrásné dívky se mi jevila býti postupně větším dobrodružstvím, než romantické výlety. Přes svou chudobu a neutěšené rodinné poměry (otce prakticky nikdy nepoznala, protože skoro neustále sedí za násilí, když byla malá, milovala černého vlčáka, který se od ní nehnul, chodila s ním na výcvik, jednou přišla ze školy a pes nebyl. Hledala ho, plakala, volala ho. Později se dozvěděla, že si ho její příbuzní upekli…), z ní vyzařovala jakási urozenost, šlechetnost a velkorysost. Španělská aristokratka… Vidím ji, jak sedí na lůžku v tílku a kalhotkách, já nervózně poletuji kolem a ona nohu přes nohu, si soustředěně dělá nehty (teď na mě nesahej), pak sošně vzpřímená, stále nohu přes nohu, zkoumá svůj obličej v zrcátku a já v něm zahlídnu její oči, které mě vážně sledují… Má neuvěřitelně rovná záda, životní postoj…
   Víte, ona není ten typ, co se pořád ptá: „Kde jsi byl, na co myslíš, máš mě rád?“ Je jasnozřivá, její intuice je jak oceán. Když je má mysl poněkud rozhozena, pohlédne na mě a jen řekne: „Tak mluv…“ A já jako blbeček blinkám sám od sebe ty věty… „No, potkal jsem dneska jednu známou, no víš, kdysi jsme se trochu kamarádili…ehm“, „No, mluv, mluv…“, jak u nějakého psychologa v kanclu, „No, vlastně nic… jen mi mezi řečí povídá, že nemá zrovna kalhotky, že jí to v létě je příjemný mít jen tak sukýnku..“ Co to, proboha melu? „Aha, to je velmi zajimavý, ještě něco?“ „No, už určitě nic!“ Než jsme usnuli, zčista jasna mi tiše povídá: „Byla jsem dneska v sauně (v Německu) a přišel tak takovej namakanej chlap, asi Řek nebo Turek. Velkej, samý svaly. Říkám si, ten ho teda bude mít… a představ si, měl ho ještě menšího než ty.“ Takové milé děvče to bylo… Žádné vyčítání, nadávky vzruchy, emoce… pěkně v klidu s přehledem…
  Jednou jí v posteli dlouho a pomalu vyprávím o Vesmíru, Stvořiteli, křesťanství, Ježíškovi, Buddhovi…jak to všechno funguje, tělo, buňky, energie, mysl… Celou dobu tiše poslouchala, pak zívla a ospalým hlasem řekla: „Moc čteš…“ Věděla své a žila to.
   A tak nám běžel čas a my se sbližovali a poznávali. Opustíme raději erotiku i romantiku – vím, co dělám, a raději se trochu zasmějme… Neboť další část její tajemné duše má kvalitu neuvěřitelně rozpustilé holky s originálním smyslem pro humor. To, že opustíme erotiku, vlastně není úplně pravda, ale já nic, to ona…
  Na Gran Canarii bylo hodně anglických turistů seniorů, manželské zazobané páry. Většinu dne trávili u hotelového bazénu v poklidné konverzaci. Pánové si četli London Times či Daily mail, pokuřovali doutníky a dámy zase listovaly v tlustých magazínech, ovocné koktejly po ruce. Odpoledne popíjeli čaj a probírala se politická a hospodářská témata. Juanita se ptala, kdo to je? Takové lidi ještě neviděla. „Chovají se jak na divadle“, povídá. Pohodila mokrou černou hřívou a zašla do hotelu. Za chvilku se objevila na balkóně našeho pokoje v druhém patře a začala skákat a povykovat: „Olé, olé, vámi, vámi, olé!“ A mávala nad hlavou dolním dílem plavek. Přes matné plexisklo byla vidět jen od pasu nahoru, což dobře věděla. Gentlemani, odkládali tisk a povstávali z lehátek. Tohle nemohli vidět ani na BBC. Jejich ženušky se do jedné zamračily a zavelely k odchodu. No a já jsem pomalu prošel kolem nich hrdě snášeje jejich pohledy, zvědavé i opovržlivé a pomalu stoupal po schodech vzhůru. Bylo deset dopoledne. Pro Brity něco otřesného, neuvěřitelného. Nemohl jsem si však nevšimnout, jak milé pozornosti se pak od pánů siňoritě Juanitě dostávalo. „Good morning“ a div se neklaněli. Svůj hlas  kontrolovali, aby náhodou nedolehl k manželkám…Taky na mě občas nějaký pupkáč spiklenecky mrkl. A já věděl, že jsme úplně stejní se stejnými sny… No, já fakt nic, to ona… tvářil jsem se. „Is she Spanish?“, vyzvídá. YES, she is!“, lžu po cikánsku. „Mádrid!“ a naznačím nad hlavou vějíř. Anglický gentleman vyvalil oči a zdálo se mi, že i kapku povzdechnul. Takový to ohh..
   Jindy mě dost potejrala – bylo to na letním výletě do Červené Lhoty. Prošli jsme zámek, poveslovali na jezeře, veslovala ona, je velmi silná a její hnědé paže jsou pro veslování jak stvořené. Jako v tom vtipu: Po Volze pluje pramice. Vesluje žena s velkým břichem, jen se z ní leje. Na zádi si hoví mladý muž, pokuřuje a upíjí vodku. „Kudáá?“, volá na něj kamarád ze břehu. „Žena bude rodit, vezu jí do porodnice…“ Pak jsme procházeli mezi stánky s rozličnými sarapatičkami. „Kup mi toho pejska“, prosila mě, tak že se výletníci začali nejistě otáčet. „Vzal jsem ji kolem ramen: „Vždyť je to úplná blbost, mají to všude a tady je to nesmyslně předražený.“ Ale já ho chci, líbí se mi. Ať mám nějakou památku.“ Začal jsem něco namítat, že to není žádná památka, ale blbej plyšák, kterej nemá nic společnýho s místem.  Zařadila druhý rychlostní stupeň. „TATI!“, zvolala nahlas. Lidi se už i zastavovali a trhovec vyšel ze svého stánku a povídá mi: „Tak jí to kupte, ne? Když se jí tak líbí.“ Mohl jsem ho hbitě zakoupit a měl bych to z krku. Popuzovala mě ale ta trhovecká drzost, vydělávat nehorázný prachy na jinak neprodejných věcech.  Zasekl jsem se a nastrčil Juanitě před obličej vztyčený ukazovák, jak v americkým filmu a důrazně jsem zašeptal: “Nekoupim. Pak ti řeknu proč. A přestaň mě srát s tím tátou!“ Jua šilhala na můj prst a řekla zase strašně nahlas: „Tatíí! Kup mi ho!“ Trhovec zase: „No, tak, pane, kupte jí to.“ Tyátr první třídy. Chytl jsem nezbedu za obě zápěstí a syčím jí do obličeje: „Už mě to fakt nebaví. Dostaneš na zadek! Pěkně na holou!“ „A kdy, Tomínku. KDY?“. Pouštím jí ruce a se svěšenými rameny, zničen, klopýtám ke stánku a kupuju ten plyš s kšiltovkou s nápisem Červená Lhota. Hážu ho své milé a odcházím k autu, ona šťastná za mnou, rozdávajíc úsměvy na všechny strany…
  Nakonec docela milá příhodička z Českých Budějovic, které oba milujeme.  Když žijete s Cikánkou, žijete tak trochu s Cikány… Vykračovali jsme si ve skupince od náměstí pěší zónou, já trochu vpředu, jak je romským zvykem, za mnou Juanita, máti a pár dalších z rodiny. Měl jsem dobrou náladu, opálený do hněda (právě jsme se vrátili z egyptské Hurghady) s rozepnutou košilí, široký úsměv, všichni v rukou skvostnou zmrzlinu. Tu vidím, jak proti nám nejistým krokem (jak my neurologové říkáme, o širší bázi – když je narušena koordinující funkce mozečku) kráčí starší rozcuchaná žena. Když jsem jí míjel, zařvala na mě: „Co se tlemíš, ty hajzle černej?!“ a já ucítil víno. Tak jsem si naplno prožil ten náš slavnej rasizmus a musel jsem se smát ještě za rohem. Kdyby takto oslovila Juanitu, patrně bych ji srazil na zem. A byl bych možná večer v televizi… aspoň v tý Jihočeský. V noci mi pak Jua povídá: „Umíš to se mnou, ty hajzle černej…“
   Nikdy jsme se vlastně nerozešli. Dali jsme si pauzu a svobodu na neurčito. Možná na pořád, možná do zítra, to nikdo neví… Dnes pracuje v Německu, živí kdekoho kolem sebe, umí tři jazyky, maká ve fitku jak čert a žije s o 11 let mladším gadžem, nádherným modrookým chlapem. Občas je ji možno spatřit, jak šlape solo s baťůžkem na výlet po Šumavě či se řítí na motorové čtyřkolce bez helmy s vlajícími vlasy. „Tomíne, ty už jinou nebudeš mít rád, jako mě, já to vím. Jednou budem zase spolu.“ „Možná, Jua, možná…“  A sám nevím, jestli to chci… ale asi jo… Leda, že by přišla úplně jiná čarodějka…
                                                                                                     Tomáš Lebenhart
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one