IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
Můj táta celý život sbíral známky. Chodila mu psaní z celého světa. Vždy vystřihl známku z obálky nebo pohlednice, odlepil ji v horké vodě, vysušil a vylisoval v tlusté knize. Já dělal totéž. Sbírku jsem podědil a staral se o ni. Už přes třicet let jenom ty známky vystříhávám a odkládám do velké krabice. Pořád se to hromadí, taky sem tam něco dostanu do schránky. Je to pořád vzácnější - máme čas elektronické komunikace… Nemám čas se do toho pustit, odkládám to na někdy. Říkám si, jednou… Až budu mít dost času, až se budu nudit, nebudu mít do čeho píchnout… jednou (Once, jak zpívají…).

Během let se mi dostalo vzácných pozvání. Pacientka z izraelské Haify, jednoho z nejhezčích přístavů Sředozemí, mě srdečně zvala k nim domů, kdykoliv budu mít čas… Milá kamarádka, bohatá žena, mě očekává se svým manželem u nich v Toskánsku - kdykoliv. Kámoš, s kterým jsem popil nejeden džbánek vína, mě už před čtvrt stoletím ujistil, že dveře jeho domu v Saint-Louis, v Alsace jsou mi otevřeny. V kanadském Vancouveru, jednom z nejkrásnějších velkoměst světa, jsou hned dva lidé, kteří mě rádi uvidí… až budu mít čas. Můj indiánský přítel, šaman Xolotl by byl potěšen moji návštěvou ve svém domě v Mexico City - (My house is open for You - any time…) I v New Yorku bych se měl kam vrtnout… jednou, snad…

Atlas světa patří mezi mé nejoblíbenější knihy. S jistým rozechvěním jej čas od času otevírám a putuji třeba po jihoamerické Kolumbii. Rozmýšlím, zda se budu potulovat v blízkosti Karibiku, nebo spíše k Ticháči a do And, k Peru, nebo spíš ta Venezuela? No, ale bacha na ty kandelábry... Víte, že Venezuela je vlastně italsky „malé Benátky"? Takové Benátečky? Venezia=Benátky. Kolumbovcům to prostě připomínalo jejich domovinu… Taky mně lákají nekonečné a neznámé prostory Tádžikistánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu, Balúčistánu, Uzbekistánu… Co tam tak papají, co si povídají, jak to tam vypadá, co vyčtu z jejich očí… Možná, že to jednou bud vědět… Jednou… Taky mě fascinuje Singapur - viděl jsem pár filmů. Je to dost z ruky. Na rovníku, supermoderní metropole, úžasná Feng Shuei, lidé všech ras a náboženství - v míru a čistotě. A ty trhy, ty jídelny… třeba se tam vypravím a tak se mi tam zalíbí, že už tam zůstanu. Třeba i jako bezdomovec. Kdysi jsem v Honolulu (s jistou závistí) sledoval místní bezdomovce. Byli naprosto v pohodě. Čisťouncí, opálení, tlačili své vozíky s čerstvými ananasy, banány, mangem, papájou, guáve… Všude teplý oceán, sprchy na plážích, heboučká denně stříhaná travička v parcích, nad nimi věčná duha… množství etnických restaurací a hotelů s přebytky kvalitního jídla… Rybičky si nachytají, na veřejných grilech přímo u oceánu, upečou, ještě jim k tomu vyhrávají Kanakové na kytáry… Prostě Havaj… A klidně tam mohou potkat Silvestra Stallone nebo Madonu… Nebo Obamu… Tak snad někdy… jednou…

Jeden můj přítel v Praze, ve svém panelákovém bytě sní o velké cestě po indonéských ostrovech. Má velikou podrobnou mapu Indonésie. Když jsem ho nedávno navštívil, rozložil ji obřadně na stole a popisoval mi podrobně jednotlivé etapy… Díky neurologickému postižení má co dělat, aby zvládl cestu kolem domu. Díky své mapě a svému snu žije v radosti…

Jednou se možná dozvím, na co čeká pan Voda tady v Újezdci… Jednou se možná dozvím, jak se jmenuje a jednou se možná on dočká! Jednou mi možná odpustí všichni, kterým jsem kdy ublížil. Jendou se třeba uzdravíte…

 
Jednou, kdysi dávno, jsem jako pražský kluk, snil o tom, že budu lékařem, že budu bydlet v chaloupce u lesa, někde na Šumavě… Je dobré mít sny… Jednou bude TEĎ. Stále mám něco před sebou, na co se tajně chystám… Je to napínavé, je to palivo pro můj život… Nic není jisté. Tak se alespoň denně snažím nepromarnit příležitost učinit něco malého… snad mi rozumíte a jistě i vy to děláte, aniž byste o tom přemýšleli… JEDNOU a TEĎ může být totiž magicky propojeno… Námi.

No a jednou si možná sbalím fidlátka a odstěhuju se třeba do Gabunu! Baf!

Tomáš Lebenhart

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one