IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
Obě velké, zralé, jak se říká krev a mlíko… někam se posunuly… potkal jsem se s nimi před pár dny…

Obědvám v arabském bistru u Abú Nofala u klatovského náměstí. Vychutnávám hustou kořeněnou polévku z červené čočky + džibne, teplá voňavá kapsa z arabského chleba vyplněná mazlavým libanonským sýrem se zeleninou. V malém bistru jsou pouhé tři stolky. Dva na vysokých nohách s téměř barovými stoličkami – trochu vratké a pro starší dámy nejisté. Naši úžasní hygienici vymysleli ještě úžasnější nařízení pro pohostinství – pokud jsou k dispozici normální stoly s normálními židlemi, stravovací zařízení musí míti toalety. Pokud jsou tam tzv. barové stolečky s vyššími židlemi, nemusí. Jste jako by v bufetu, kde a záchody býti nemusí. Abú přidal jeden obyčejný stolek se čtyřmi obyčejnými židlemi. Tam jsem seděl já a jedl svůj oblíbený oběd. „Kvůli hygienikům stačí, když tu bude malá cedulka, že stůl není určen ke konzumaci. A je po problému“, usmívá se Palestinec. Přichází krásná dáma v mém věku, dokonale oblečena, několik odstínů krémově a pastelově žluté včetně střevíců, tašky, vlasů i náušnic. Velké modré oči, přiměřeně nalíčena, na provinční atmosféru okresního města, docela nářez. Jako by přicházela od někudy z LA nebo NY… Nechala si naložit arabské pochoutky a stojí s tácem na place. „Sedněte si ke mně“, říkám a lehce pokynu směrem k volné židli. Bez zaváhání usedá, ráda, že nemusí žonglovat. Úsměv – úsměv, dobré chutnání, papáme. Po chvíli se na mě zadívá a zeptá se: „Já vás znám…“ „Lebenhart“, představuji se suše. „No, jasně. V roce 2008 jsem u vás byla a vy jste mě vyléčil, byla jsem úplně v koncích. Vedla jsem státní zastupitelství, stresy… vzpomínáte si?“ Jo, vzpomněl jsem si. „Ukázal jste mi cestu, řek jste mi, abych se na to zastupitelství vyprdla. Vysvětlil jste mi jak zdravě jíst a žít. A já to udělala a od tý doby jsem šťastná a každej den se jen raduju.“ Bylo to na ní docela vidět. Tak jsme si příjemně notovali, jak v Orientě uměj vařit a vůbec… To jsou drobné odměny za to nasazení… za to, že jdu proti proudu, dosti silnému…

Pár dní před tím sedí v ordinaci na kontrole jiná tělnatá žena, prostředního věku. Přináší mi chléb, který peče její muž. Mají na Klatovsku farmu, koně, další zvířata a zvířátka, dcery. Manžel peče chléb bio, bio, žito, ječmen…každý den – je to jeho hobby. Rozdává ho po vsi… Paní jezdí na koni, dělala taky starostku, trochu ezotero, čaruje, má zvláštní ženskou atmosféru, celá v černém. Zelenošedé oči dokořán. Dala mi taky jejich vajíčka. Bavíme se chvíli o jídle. „Ty vejce jsou skvělý, doktore. Denně je snídáme. Míchaný. Denně! Muž to dotáh k dokonalosti. Umí je na vteřinu sundat s plotny. Musej mít tu správnou konzistenci. Víte, jak…“ „Vím, paní, vím… ne moc řídký, ne moc suchý.“ Taky to se zápalem pro věc řeším. Vejce je třeba stále míchat a číhat na ten okamžik, kdy je to ready. Musí to být hlenovité (Pulsatilla), ale ne moc řídké (Natrium muriaticum). A když to o pár vteřin přešvihnete, tak už je to moc hustý, sucháč (Kalium bichromicum). „A co špíček? Cibulka?“, vyzvídám se zdviženým obočím. „Néé“, usmívá se, „jen ty vejce, trochu soli a k tomu náš chleba s naším máslem. A šmytec. Každej den!“ „Jasný, chápu, to je úžasný“, celý zářím porozuměním. Vidím, že jí to jde k duhu a tak jí nepoučuju o ajurvédě a jin-jang rovnováze. Vidíte, vidíte, každý potřebuje a kvete po něčem jiném. Jen jde o to, to najít a mít odvahu si to prosadit do svého života. A bez výčitek si to užívat.

Také u mě teď byla třetí žena, co ji znám, striktní makrobitotička, veganka, léčitelka. Přišla do ordinace v dost vážném stavu…

PS: Jasně, milý Honzo Halaško, pořád žrádlo a ženský, jako by ani jiná témata nebyla… no, taky dělám, co jest mi přirozeno…

Tomáš Lebenhart

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one