IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
Můj celoživotní kamarád, Jan Halaška je světově uznávaným fotografem. Chodili jsme spolu v Praze na Gymnázium, do atletického oddílu i po hospodách. Koncem sedmdesátých let utekl do USA a dobře (se svou svobodomyslnou náturou) udělal. Po revoluci často jezdí do Čech. Mnohokráte prošmejdil se svým Nikonem celý svět. Má cit pro okamžik, pro detail, pro lidské věci. Je velký gourmet i gurmán. Měří 190, váží hodně přes metrák. Je také notorickým milovníkem žen… Zmiňuji se o něm v článku Horská Kvilda - jak mi radil, abych nikdy nejezdil do Caracasu… Kdysi měl tělo samý sval a takřka andělskou tvář. Tož si asi umíte představit ty davy žen různého věku. Navíc Američan, že… Jednou v Amarillu, v Texasu vyhrál soutěž, kdo sní největšího stejka. Taky tam v páce porážel místní kovbojíčky a učil je pít pivo… Mimo focení píše krátké povídky z cest a posílá je v angličtině mailem přátelům po světě. Píše poutavě, s humorem.

Nedávno mu píšu: „Milý chlapče. Tvé stories mě baví, píšeš dobře. Nezdá se ti ale, že poslední dobou je to hlavně o žrádle a o ženskejch?" „A o čem píšeš, ty, milý vole?", obdržel jsem jasnou odpověď. A tak mi nemilosrdně zobrazil realitu… Konec konců, živí ho zrcadlovka - a dobře.

Je faktum, že o chlapech nepíšu a ani mi příliš v hlavě neleží. S tím nic neudělám. Přesto se nyní s nadhledem o nás zmíním. Abych kapku vyrovnal skóre. Zkusím to z pohledu žen.

Kdysi jedna holčina, co pro mě dost znamenala, po sexu (ne místo něj) začala filozofovat: „Já vás rozděluju na různý kategorie. Jsou pánové, jsou chlapi, chlápci, chlapíci, taky jsou muži, kámošové, hoši, kluci…" a už si nevzpomínám, kdo ještě. Možná soudruzi… už to bylo dost dávno. „Kam patřím já?", ptám se. „No", malinko zaváhala - ale ne že by nevěděla, kam se mnou. Spíš jestli mi to má říct. „Ty jsi muž." Tajně jsem doufal, že řekne chlap, ale taky dobrý… No, to je ta naše ješitnost, já to dobře vím. Pracuji na tom, pracuji… Dneska jsem se při obědě optal jedné moudré ženy - u vědomí tohoto článku: „Co je na nás, chlapech nejhorší?" Hlásek jak konipásek: „Ta vaše ješitnost." Chápu, chápu… Trochu přemýšlím, proč máme takový sklon… ale to je na jinou debatu.

Jiné děvče, cikánečka, v jiném čase mi vyprávěla: „Mě vzrušujou chlapi, co říděj velký auta. Myslím náklaďáky. Takový ty kamióny, ty obrovský kolosy. Seděj vysoko v kabině, hraje jim hudba, maj vysílačky, trouběj jako parník a všechno to ovládají rukama a nohama." Včera v noci po roce koukám na Jana Krause, jak si chlapec, počíná a měl tam jednu českou spisovatelku, žijící ve Švédsku. Tvářila se, jako kdyby vymyslela sex. Popisovala, jak jí vzrušují muži, co vášnivě vařej, jak jsou zpocený, tancujou po kuchyni, rozhazujou koření… No, je mi to nějak povědomý… Mám lehké podezření, že ty řečičiky o tom, jak má ideální muž být seriózní, duchaplný, inteligentní, vtipný, ohleduplný - jsou tak trochu z jiné planety… Zcela jasně se vyjádřila jedna mladá sestřička v ordinaci. „Pane doktore, já za to nemůžu. Já potřebuju chlapa hovado. Fakt. Velký, silný hovado."

Postupně jsem vycítil, že ženy příliš nemusí tyto mužské vizuální atributy:

Když pánové nosí u pasu různé ledvinky, kabeličky, taštičky či brašničky. Jedna známá tomu říká bradavice.

Když muži malého vzrůstu nosí klobouky nebo pěstují si pořádného kníra.

Pestré, nejlépe kytičkaté kraťasy.

Týpci v oblecích s kufírky, kteří pořád přejí krásný dobrý den a něco nabízejí.

Když nám visí gatě - takové ty hyení zadky…

Naopak, když máme trenky zařízlé a gumu nad pupkem.

Kombinace a kožených sandálů a šedých ponožek - v létě. A pokud možno s vytlačenými patami srolovanými na vnitřních kotnících.

Také krátké kalhoty v kombinaci s polobotkami… A kožené polobotky naboso, kde i milionářská noha zákonitě zasmrádne.

Krátká vzpomínka: Před pár lety byla v mé skupině na Srí Lance mimořádně pěkná slečna. Manažerka ve vysoké pozici. Rozhodla se pro cestu na poslední chvíli. Byl listopad. A tak přilítla do Colomba v béžových kozačkách vystlaných nějakou velbloudí srstí. Pobíhala před letištěm v tropickém klimatu jako krasojezdkyně a když jsme se usadili v mikrobusu, oznámila nám, že sorry, sorry, sorry, ale konečně sundavá kozačky…

Díky své bytostné ješitnosti jsem si už dávno myslel, že tyto záležitosti mám vychytané. Letos na jaře jsem měl tu čest s dámou, která navrhuje a šije pro naše celebrity. Viděla mě v doktorských kalhotách. „Chceš malou radu zdarma?", říká mi do ucha a mile se usmívá. Probůh, o čem mě módní ikona může poučit? „NIKDY nenos pod bílý gatě barevný slipy. OK?" Tak to vidíte… (No už nenosím.)

Mám osobně jistý pramálo estetický poznatek s muži. Před časem jsem byl účasten na víkendovém kurzu Reiki 3. Věhlasný mistr, věhlasné reiki centrum... Atmosféra prosycená duchovním egem by se mohla krájet gama nožem. Nesměli jsme například sedět u jídla ve stejné části jídelny jako mistr a jeho nejvěrnější, trojkaři. Nebylo vhodno rušiti je nižšími vibracemi... Všude při tom vládla úděsná svoboda a bezprostřednost. Muži a ženy sdíleli společné ložnice, sprchy, WC. Někteří mladí muži se o přestávkách bavili tím, že se prali jako malí kluci a váleli se po podlaze v jednom klubku. Jejich dovádění bylo tak bezprostřední, až jsem si nebyl jistý, jak se vlastně točí svět. No, asi mám co dohánět. Situace ad nauseam nastala v neděli ráno. Sedím v jídelně a meditativně snídám. Pojednou kolem mně prochází hubený vysoký mladík v rouše Adamově s kouřícím talířem v rukou. Jeho růžové povadlé, rezatě ochmýřené přirození se ocitlo asi 40 centimetrů od mé miso polévky. „Mohu si přisednout?", ptá se. „NE!" Po snídani jsem se spěšně sbalil, skočil do auta a vyrazil domů. Tak jsem zůstal navždy pouhým dvojkařem… No, co byste tomu řekli.

Přeji překrásný dobrý den, Tomáš Lebenhar
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one