IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
Na sklonku léta, dopřál jsem si týden moře. Vždy mě lákal samotný jih Itálie, ta bota… prý čím jižněji, tím je moře čistší, teplejší a jídla chutnější.

Ještě v letadle směr Bari (ta achilovka italské nohy), jsem žil v domnění, že letím do Kalábrie. Příliš jsem si s tím hlavu nelámal. Až na místě jsem pochopil, že strávím sedm dní v Apulii. I pro vaši orientaci, ta špička botičky, to je Calabria a pata, ten kramflek, poblíž Řecka, to je zas Apulia. Dorazil jsem do starobylého města Gallipoli a ubytoval se v laciném penzionu kousek od azurového mořete. I přes svou naivitu jsem věděl, že jsem se ocitl ve správný čas na správném místě - po jistém vyčerpání z náročné práce v ordinaci bez delší dovolené a korekturách své druhé knihy. Nechtěl jsem (a upřímně, chtít ani nemohl) komfort, žádné cinque stelle, tutto inclusivo. Toužil jsem po obyčejnosti a naturalitě. Budu si dělat snídaně i obědy, nakupovat v potraviny krámcích a teprve na večer si sednu do ristorante a nechám se obíhat s pokrmy a vínem… A pořád se bratřit s aquamarinem. Dění a atmosféra mně přinášely takové potěšení, že bych považoval za nepatřičné, o tom něco neutrousit…

Začněme ranním nákupem. Krámek na rohu, docela malej, ale napěchovanej dobrotama, to si pište. Destítky sýrů, uzenin, směje se to na vás z chlazeného pultu. A těch housek, baget, chlebíků. A ty zákusky, koláče, sušenky, to byste, dámy možná i omdlévaly… Za pultem se pohybovala mladá holka (to byste zase vy, pánové…) a temperamentně a ochotně mi radila. Jiný zákazník tam momentálně nebyl. Měl jsem problém s výběrem sýrů, jelikož jsem skoro žádný z nich neznal. Chatrnou italštinou jí vyprávím, že si chci udělat pannini, jakože oběd bez vaření, ale ať je to zatraceně dobrý a z místních zdrojů. Těžko se někomu vysvětluje chuť, to je nad slunce jasné. Jak byste přiblížili neznalému, jak chutná ovčí brynza? Buvolí mozzarella? 7 let uleželý místní kravský sýr s tajnejma bylinkama? A představte si, že to holčina dala. Ukázal jsem na sýr a ona něco rychle povídala a pomocí jejích gest a výrazu tváře jsem celkem pochopil, jak ten sýr asi chutná. U jednoho takového zralejšího sýra se zatvářila, jako že je v sedmém nebi, koukla do stropu a přidala nádech jakéhosi utrpení z drsné kořeněnosti. Její herecký talent silně připomínal sex. „Ten beru! 200 gramů, prosím." Tomu se říká zbožíznalství! A takhle jsme se dohadovali nad dalšími potravinami. Na trhu vám dají ochutnat, ve kšeftě to nejde. Holka byla velmi hezká, jako většina žen v Apulii. Menší, prsatá, černé oči, pokožka barvy caffé latte. Na hlavě něco, co určitě v kadeřnictví vyráběly hodně přes hodinu, a dalo by se to nazvat výbuchem. Černé, husté vlasy s proužky béžové, připomínaly zkroucené dráty. Staženy dozadu a skrze tyrkysovou gumičku trčely všemi směry a to dosti daleko a vysoko. Takhle jsem si koupil Mortadellu, měkkou, voňavou se zeleným pepřem a speciálníma houbičkama - prsty spojeny do špetek, oči zavřeny, ústa pootevřena (no, nekupte to), prosciutto crudo - třepala rukou, jako kdyby sela obilí a šklebila se s pokrčeným nosíkem.

Pak došlo na housky. Nabídla mi speciální místní, černaly se olivami. Hodně pokrčený nos, ústa - půlměsíc dolů, dráty na hlavě se roztřásly… Mám se pomalu k placení, když říká: „E vino?" A víno? Tváří se jako, když někomu, kdo se chystá skočit do auta a odjet, připomínáme: „A co takhle klíčky? Nehodily by se?" No tak koukám na ty flašky a zase si nemohu vybrat. „Rosso.", spíše mi oznamuje. Jasně, vybírám mezi červenými. Zrak mi padne na láhev s výrazným nápisem PRIMITIVO. „To beru. Hodí se to ke mně." Ukazuju na sebe a pak na to víno. Tváří se, jako, že jsme na stejné bárce a smějeme se.

Vycházím z krámku s igelitkami a dobrou náladou a vidím na protějším chodníku malý stánek a u něj zaparkovaná dodávka, kola upatlaná suchou hlínou. „Ciao, Ciao", zdravíme se s mladým chlapcem, který by se 5. prosince vůbec nemusel maskovat a mohl by chodit s Mikulášem a andílkem strašit naše dítka. V Apulii se všem říká ciao. Od obrovitých Senegalců, co prodávají po plážích tretky, po policajty. Mladík je chudej, upracovanej, ale má v očích jiskru. Ochutnávám, smlouváme, odnáším si rajčátka, papriky, hrozny a rudé broskve. Nakonec mi do tašky přihazuje pár haluzek petrželové natě a bazalky. V měsíc neholené, hubené tváři vykouzlí úsměv, přivírá jedno oko a říká, že je to zdravý… Ta čertice z krámku na něj otevřenými dveřmi něco pokřikuje a on odpovídá. Já se vytrácím ke svému hotýlku.

Když se vracím kolem jedné od moře, připravím si jednoduchý, chutný oběd z místních zdrojů. Jím na miniaturním balkónku v prvém patře opatřeného nízkou zídkou, takže jím prakticky na ulici. Jíst musím pomalu, neboť houstičky jsou samé olivy s pecičkami. Každá obsahuje kolem třiceti malých slaných olivek. Je to prakticky pecka obalená aromatickou černou kůží. Netřeba mazat máslo. Těsto je dost mastné od těch oliv. Na zeleninu si kapu místní olivový olej, na kulatém plastovém stolečku je i rulička toaleťáku - na mastné prsty. A tak pomalu žvýkám, usrkávám vínečko a sleduju cvrkot. Není to tak od věci, na protějším domě je velký nápis: IL CIRILLO PENSANTE. Přemýšlející cvrček. Po nějaké době mi dochází, že jsou to hezky pojmenované jesle. Maminky tam nosej ty svý cvrčky… Ale oni necvrkají ani nepřemejšlejí, ale většinou ječí, že je zas někam táhnou… Mezi osmou devátou jsou přiváženi, po deváté večer odváženi. Na chodníku stojí pěkná máma s batoletem na rukou a povídá si s učitelkou. Ta má pro změnu na hlavě zaranžováno něco, co připomíná záchrannou brzdu v Pendolinu a v uších velké kruhy. Chlapeček pofňukává, má dlouhou chvíli. Pendolina mu vášnivě říká, jak ho miluje, Caro mio, a tak všelijak… drží mu hlavu a pusinkuje mu jí jak o závod, zlaté kruhy se binkaj. Obličej, uši, všechno. Mlaská víc než já. Chudák dítě zuřivě kope nožkami, uhýbá hlavou a vztekle brečí. Klidně bych to za něj minutku vydržel. Ženská ho na chvilku pustila a pak se toho cvrčka malinkýho znovu zmocnila, pevně ho chytla za uši a přisála se přímo na nos. Když zas nabral dech, strašně zařval (řekl bych, že jsem zaslechl i podtón vraždy) a obě ženy ho počaly zpěvavě konejšit. Kousek od nich sedí na silné motorce hubený klučina, sotva patnáctiletý, nějakých 40 kilo. Občas pohybem pravého zápěstí zatúruje motor. Nad ním stojí zavalitý velký muž s dioptrickými brýlemi a černým plnovousem. V tlusté ruce stočené noviny. Zvláštní je, že s klučíkem soustředěně diskutuje, bůh ví o čem. Italové mají k dětem poněkud jiný vztah. Zdá se, že je berou vážně… Auta popojíždějí, troubí, ženy něco volají na jiné ženy na protějších balkónech, z bytů a restaurací cinká nádobí, je slyšet muzika z rádia. Prostorem se line intenzivní vůně česneku.

Šikmo přes rušnou ulici si vykračuje asi osmileté tlusté děvčátko. Má bílé šatičky a tmavě hnědou pokožku. Masivní bílé tenisky Nike s neonově růžovými tkaničkami, sněhobílé podkolenky. Klidně by se od ní mohly něco přiučit topmodelky, které na těch molech choděj jak po špagátu, vrklaj hubenejma kyčlema a tvářej se, jako když mají omdlít nebo zvracet. Holčička kráčela sebevědomě, jako mažoretka a jeden znuděný mladík se zrcadlovými brýlemi a účesem alá Backham, musel kvůli ní zastavit svého černého sporťáka. „Ciao! Ciao! Ciao!", řvala mu do auta, odkud duněly basy a mávala baculatou ručkou, až si ten težkej frajer musel vyndat z pusy cigaretu a lehce se pousmát.

Když jsem byl malý, říkala mi máma: „Netláskej to všechno, jedno přes druhý. Bude ti špatně." A taky bylo. Tady s klidem všechno tláskám jedno přes druhý a vím, že mi bude dobře… (A taky bylo). Jen mě kapku zmáhá únava. Je vedro, v klidu dopíjím lahodné Primitivo naředěné vodou. Jo a taky

jsem často slyšel, že nemám drobit… A já drobil jak zjednanej a pak jsem to všechno vyklepal do ulice, jako ostatní. Není problém splynout s proudem života a osvojit si pravidla hry…

Siesta je úžasná instituce. Zde, na jihu, trvá od dvou do pěti. Provoz ustane, rolety jdou nekompromisně dolů, rozhostí se dusný klid. Odněkud je slyšet rádio - ruka umdlela, ještě než jej vypnula… Dole se objevila ta explozivní prodavačka. Zamkla krám a jde k autu. Koukne na mě a volá: „Come stai?" Jak se daří? „Bene. Bene". Radostně odpovídám a kynu jí sklenkou. Pak trochu přidám a řvu do ulice pod sebou: „Benííssimóóó!"

Zavírám za sebou dveře a zatahuji těžký zelený závěs. V pokojíčku rázem nastává ticho a tma. S radostí se podrobuji místnímu zvyku a padám na měkké lože…

Pokračování po siestě, si?

Tomáš Lebenhart, Gallipoli

apulia1.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one