IMG_0310.JPG

ARCHIV ČLÁNKŮ


ZPĚT
IMG_0686.JPG
Momentálně (červen 2012) se naše společnost zabývá - spolu s novináři, třemi tématy. Kauza poslanec Ráth - k níž řeknu jen to, že je to špička ledovce naší politiky i společnosti. Jinak nemám potřebu se k tomuto pánovi vyjadřovat. Ještě bych snad si dovolil připomenouti Ježíšův výrok: "Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem." Kouknu na nohy (přišel jsem právě z hodinky squashe), bílé ponožky s nápisem STODAL - homeopatická ý lék proti kašli. Na stole pár propisek od homeopatických firem, ve skříni červená šála s nápisem Oscillococcinum… No jasně, mohl jsem říct, díky nechte si to… ale měl jsem z dárečků radost, budou se hodit… No a kdo z vás by odmítl krabici se sedmi milióny? Kdo z nás by to odmítl. Kdo? Suďme opatrně a raději vůbec.
Druhé téma jsou vzpomínky na hrdiny, kteří se k nám snesli během druhé světové války na padácích a v diverzní akci Android, na konci května 1942 zaútočili na říšského protektora Reinhardta Heydricha. Týdny slyšíme i čteme samou chválu a obdiv. Dovolte mi, abych vyslovil odlišný názor…
Za prvé: Ten, kdo akci vymyslel, buď nebyl zcela při smyslech, nebo v sobě neměl dosti pokory, soucitu a lásky. Kdyby měl všech pět pohromadě a alespoň základní špetku humanizmu, musel rámcově předvídat pro a proti takového činu. Musel dobře vědět, že vražda protektora vyvolá u nacistů mohutnou protiakci. To se okamžitě stalo. Masové popravy nevinných lidí, včetně vyhlazení Lidic a Ležáků (což si nyní s velkou pietou také připomínáme…). Plánovačům za Lamanschským kanálem to asi příliš těžkou hlavu nedělalo. Byli dostatečně daleko. Můj dědeček, který žil s rodinou v té době v Praze, mi kdysi vyprávěl, jak se lidé dlouhé měsíce třásli hrůzou z nacistického řádění. Přímo v jejich činžáku se stala tato typická příhoda. Jednoho červnového rána u nich zazvonil zvonek. Dědeček na základě varovného snu přikázal rodině chovat se tiše a neotvírat. Zvonění se několikrát naléhavě opakovalo. Pak bylo ticho. Druhý den se celý dům dozvěděl, že o patro výše, kam se zvonící přesunul, gestapo odvleklo celou rodinu a týž den ji popravilo. Zvonil Němci najatý český provokatér, přestrojený za parašutistu a chtěl na jeden den ukrýt… Takové příběhy byly běžné a lidé přestávali věřit i těm nejbližším… To byly tedy reálné a předvídatelné důsledky "národně-osvobozenecké" akce Android. Navíc vlastní atentát byl proveden dost amatérsky. Hendrich neměl žádnou ochranu, byl velmi snadným terčem, a přesto se jej nepodařilo v kobyliské zatáčce, kde otevřené auto jelo krokem, zabít. Zemřel o několik dní později na infekční komplikace. Pokud by v té době byl k dispozici Penicilín, který už v Anglii a Americe byl, velmi pravděpodobně by se ze svých zranění vylízal. Takže, sečteme-li plus a mínus… smutná bilance. Ukázali jsme (kdo?), že se jen tak nedáme…. A účet? Dodnes živé trauma tisíců lidí, včetně dětí odvlečených do Německa. To je můj pohled na pohnuté události jara 1942.
A třetí událost - samozřejmě fotbalové mistrovství Evropy. Nejde mi o samotný fotbal. To je celkem vítaná podívaná, je-li na takto vysoké úrovni. Spíše bych se chtěl krátce pozastavit nad fotbalovým fandovstvím. Zásadně: Nic proti fandění. Jde o pozitivní energii. Přejeme našim vítězství a hlasitě to vyjadřujeme. To je Ól rajt. Ale jsem trochu nesvůj, když vidím vlaky a autobusy, nebo náměstí s velkoplošnou televizí plné opilců řvoucích až do nepříčetnosti: "ČEŠI! ČEŠI! ČEŠI!" Při MS v hokeji to samé… Něco vám povím. Mě osobně je úplně fuk jakou mám národnost. Absolutně. Nezajímá mě to. Zajímá mě, že jsem člověk. Vím, že každý z nás má za sebou mnoho vtělení, kdy jednou byl Indiánem, jindy Indem, pak Číňanem, Čechem či černochem… Dokonce i pohlaví se může během inkarnací měnit. Takže je mi naprosto ukradené, že jsem Čech. Párkrát jsem se dokonce zastyděl za své češství. Jednou v Tunise, kde při vstupu do hotelové restaurace byl nápis v češtině: PROSÍME, ABY HOSTÉ NEODNÁŠELI JIDLO Z RESTAURACE. Také myslím na Krétě jsem kdysi zahlédl podobný česky psaný nápis. Jo, být Petr Čech, to je jiná karta. Je to momentálně nejlepší fotbalový brankař na světě. No, ale ani on nás nespasil a v úvodním zápase s Rusy jsme prohráli 1:4. Uvidíme, jak to s námi půjde dál.
A víte, komu já vlastně fandím? Tomu, kdo dokáže zvítězit sám nad sebou. Nad svými slabostmi, strachy, závislostmi. (No, ale stejně mám radost, když zvítězíme… takže až tak ujetej nejsem).
Tak jsem se trochu svěřil, děkuji za vaši trpělivost, a pokud se mnou v něčem nesouhlasíte, nemám s tím žádný problém. Klidně mi na mail či web napište váš názor. Rovněž nemám problém ten svůj změnit.
Tomáš Lebenhart
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one